Vítejte na stránkách The Chosen Ones

Vloženo se souhlasem autora.

KAPITOLA PRVNÍ

Blížilo se ráno, Slunce se pomalu zvedalo nad vrcholy Ebutanského pohoří. Pohoří, které se tyčí nad malým městem u pobřeží. Město bylo v dávných časech velmi slavné, pocházeli odsud ti nejudatnější bojovníci z celé Alárie, malé ostrovní země ve středu Maldorského oceánu. Stovky mil od pobřeží kontinentu.

Jenže už dlouho zde mistři nevycvičili bojovníky, kteří by se hrdinsky předvedli. Za posledních dvacet let z bojovníků nezbyl ani jeden, který by neskončil jako mrzák, nespáchal sebevraždu nebo se neupil k smrti. Mistři svých umění – boje, lukostřelby, magie, odcházeli jeden po druhém

V celé Ebutaně zůstalo několik rodin, nebo spíše zbytky rodin bez otců nebo s otcem mrzákem. Vlastně až na jednu rodinu, která byla kompletní. Válečník Pether se svou ženou Mariou a dcerou Teresou.

Teresa nebyla jediná, která v Ebutaně mohla projít výcvikem mistrů, který se konal každé 4 roky. Několik dalších dětí dosáhlo věku patnácti let. Mezi nimi jednovaječná dvojčata Leon a Pror. Byli k rozeznání až poté, co jeden z nich promluvil. Vnější schránka byla na chlup stejná, ale náplň se lišila. Leon byl vtipálek po své matce, Pror na druhou stranu pobral charakter svého otce. Odlehčená verze cholerika.

Z druhé strany Ebutany pocházel Denger, sedmnáctiletý mladík, jehož otec zemřel v boji. Ten zdědil výšku, hbitost a svalově stavěnou postavu. Nepatřil zrovna mezi ty nejvýřečnější, ale když už promluvil, stálo to za to.

 Vedle Teresy pak bydlela ještě Jess, dívka s vlohami ženy. Pohledy svých vrstevníků přitahovala neúmyslně, byla pouze obdařena, ovšem chlapci, kteří se za ní otáčeli, neměli tu odvahu s ní promluvit. Po své matce zdědila dokonalou schopnost vidění – ne do budoucnosti, ale do dálky. Mistři to nazývali jestřábím okem.

Teresa každé ráno chodila na pobřeží vyhlížet loď svého otce, ale jako předchozí dny, ani dnes se nedočkala. Cestou domů se stavila u pekaře a koupila chléb. Pekařův dům stál vedle chatrče Mistra boje, pokaždé se okénkem zahleděla na jeho meče vystavené na protější zdi.

„Co tě na těch mečích tak přitahuje?“ ozvalo se za ní. Byl to další hoch z města. Nejstarší a jediný přeživší z pěti bratrů, Charlie.

Odstoupila od okna a pevněji sevřela chleba. Charlie nebyl zrovna ten typ člověka, kterého byste chtěli potkat neozbrojení. Vysoký příliš nebyl, ale statný za tři. Také svou vychytralostí se rád vytahoval.

„Nic,“ odsekla. Teresa nijak netrpěla strachem. To bylo učení jejího otce. Nedávej najevo svůj strach, tvá zranitelnost se sníží na nulu.

Zasmál se. „Kdyby nic, nekoukala bys na ně každý den.“

„Ty už víš, jakou výuku si zvolíš?“ zeptala se, aby převedla hovor na jiné téma.

Přikývl. „Ty?“

„Dobře, to je fajn. Ahoj.“ Odešla bez odpovědi. I ona už měla vybrané své učení. Stejné jako její otec, i ona bude bojovnicí v předních liniích.

Když přišla domů, zjistila, že z kulatého bochníku chleba je placka. Při rozhovoru s Charliem, se její ruka dostala do křeče a odnesl to ten krásný kulatý bochník.

„Pozítří začínáš s výcvikem. Víš, že když nebudeš dobrá, stane se z tebe jen žena do domácnosti, že ano?“ Zastavila jí matka ještě ve dveřích. To, že později bude muset k pekaři sama, přešla.

Maria však věděla, že to její dceři nehrozí. Když byla ještě mimino, hrála si s Petherovými meči a po každé výpravě, ze které se vrátil, jí přivezl nový. S tím posledním, bude plnit jeho přání. Stane se bojovnicí vycvičenou na hromadné boje.

U Mistra boje se lze vyučit třem specifikacím. Bojovník – boje ve více lidech. Války, náhlá přepadení. Šmírák – ovládá sílu meče, je tichý, rychlý. Pro tajné úkoly. Gladiátor – boje jeden na jednoho. Arény, boje o čest.

„Ano mami, vím to přesně. Neměj o mě strach, budu se snažit,“ řekla. Odložila placku chleba na stůl a šla ven.

Na rohu ulice opět potkala Charlieho. Ten se culil a namířil si to přímo za ní. Otočila se a radši šla jiným směrem. Přesněji směrem k lesu. Pozvolna zrychlovala a jedním očkem kontrolovala Charlieho.

Ten však zrychloval taky. Výraz v jeho tváři se Terese nelíbil. Ten kluk něco chystal, něco zlého.

Běžela, lesy znala jako své boty, věděla, kam se může schovat. Pod skalami bylo malé křoví akorát pro její postavu. Už byla skoro u něj, otočila se za sebe, jestli ho neuvidí, ale najednou do něčeho narazila. Bylo to pevné a tvrdé, odrazila se a svalila na zem.

„Seš v pohodě?“ zeptala se neznámá osoba.

Poznala ho, až když otevřela oči. Kluk z druhé strany města. „Jo… no vlastně ne.“

Jen po ní hodil nechápavý pohled. „Něco sis zlomila?“

Ona po něm vražedný. „Když se rozhlídneš, nevidíš tu někde v lese nějakého kluka?“

Trošku se rozhlédl, pak zase pohlédl na ni. „Ne.“

„Jsi si jistý?“

Znovu si ji celou prohlédl. Lehce kudrnaté hnědé vlasy jí sahaly k lopatkám. Její ženské rysy nebyly tolik vyvinuté, ale to mu vůbec nevadilo.

„Před čím jsi utíkala?“ zeptal se. Meč, který svíral v ruce, uložil do pochvy.

Postavila se na nohy, ale ani tak neměla oči ve stejné výšce jako on. Byl opravdu hodně vysoký, snad metr devadesát. Oprášila se a promluvila: „Před ničím. Šla jsem si zaběhat.“

Zpozorovala, že rád dává najevo, co si myslí svými pohledy. Tenhle říkal: „nevěřím“. On taky nevěřil.

„Pokud si utíkala před někým, znamená to, že ses bála. Dívky, které mají strach, se u žádného mistra dlouho neohřejí. Skončíš jako žena v domácnosti,“ prohodil a začal se hlasitě smát.

„Tak to ani náhodou, budu bojovnice, stejně jako můj otec,“ opáčila rázně.

Smích ho přešel ve vteřině. Znovu si ji dlouze prohlédl. „Bojovnice?“ šeptl. Pak se zhluboka nadechl a napřáhl k ní ruku. „Těší mě, budoucí nejlepší šmírák v celé Alárii.“

Teresa vykulila oči. Další kdo chce jít pod křídla Mistra boje. „Ty chceš se svojí výškou být šmírák? Jsi jak stožár, nepřítel tě uvidí na míle.“ Zasmála se Teresa.

„Jméno?“ zeptal se.

„Co prosím?“

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se znovu.

Odkašlala si a přijala tu podanou ruku. „Teresa. Ty?“

„Denger.“

Teresa byla ráda, že se zbavila Charlieho. Denger jí půjčil jeden ze svých mečů a připravovali se na svůj přijímací test k Mistrovi boje.

Jediný Trok tu zbyl poté, co ostatní Mistři odešli. Byl to statný chlap, jenže po těch letech žádného výcviku chátral jak jeho dům ve městě tak on.

„Ále copak to tu máme?“ ozvalo se ze stromu kousek od místa, kde cvičili ti dva.

Denger hned poznal jednoho z kamarádů. Byl to Leon, nebo možná Pror. U těch dvou si člověk nemohl být nikdy jistý. Dvě na chlup totožné postavy se ladně zhouply na větvi a přistály před Teresou a Dengerem.

Jejich otec byl známý lovec, ale když jediný přežil ze své skupiny, spáchal sebevraždu. Nechal po sobě tři děti, dvojčata jejich malou sestru, která rok na to zemřela na nemoc. I přes to, že spáchat sebevraždu bylo podřadné a směšné, dvojčata svého otce uctívala. Oba chtěli být přesně jako on. Známý lovec.

U Mistra luku si lze zvolit jednu ze dvou specifikací. Lovec – bojovník na velkou vzdálenost. Ochrana předních linií, první útok. Ničitel – expert na jednoduché výbušniny. Pasti, taktické ústupy. Pytlák – většinou se stará o obživu skupiny. V bojích na střední vzdálenost používá luk.

„Čau kluci, co tu děláte?“ zeptal se jich Denger.

Leon se zasmál. No spíš Pror. „Správná otázka zní Dengi, co tu děláte vy dva!“ Teď už to bylo jasné, Leon.

„Nezakázal jsem vám mi tak říkat?“ otočil se na ně. Leonovy předešlé poznámky si nevšímal.

„Kdo má furt říkat to tvoje dlouhý jméno, zabírá to moc času,“ pronesl Pror.

Denger se na ně zašklebil, ale zasmál se jen Leon. Pak dvojčata střelila pohledem na mě. „Tvoje holka?“ zeptal se Leon a zase se smíchy za břicho popadal.

„Ne!“ vyhrkli oba najednou.

Když se začalo stmívat, rozešli se každý směrem ke svému domovu. Dvojčata cestu z lesa měla stejným směrem jako Teresa, takže bylo jasné, že na Charlieho nenarazí. Na kraji lesa se rozdělili i oni.

Teresa se zastavila a pozorovala ty dva. Pořád se kvůli něčemu pošťuchují nebo hašteří. Jenže to dělají, jen když jsou sami. Ve společnosti dvou a více osob jsou to vzorní lukostřelci.

Před jejich domem potkala Jess, byly to kamarádky. Znaly se takřka od doby, co uměly mluvit.

„Ahoj, kdes byla celý den? Sháněla jsem tě,“ pozdravila Jess, když Teresu dohnala.

„Ahoj, byla jsem s kluky v lese. Trénovali jsme na pozítří,“ odpověděla jí.

Slunce už pomalu zapadalo za obzor. Dívky zašly k moři. Vyhlížet Pethera, který se měl každým dnem vrátit z výpravy se svojí skupinou.

Seděly tam dlouho, povídaly si o zkouškách, o chlapcích, o zbraních. Obě začaly pomalu zívat a Teresa se naposledy zahleděla na moře. Jenže černočerná tma jí nedovolovala vidět dál než na svoje ruce.

KAPITOLA DRUHÁ

Pro Teresu bylo těžké každý den chodit na pobřeží a vyhlížet onu loď, jenže to svému otci slíbila. Ale po hodině, kterou tam strávila pokaždé, jen se smutným výrazem odešla. Doufala, že když ona splní svůj slib, tak ho splní i on. Že tu bude na její zkoušky u Mistra boje.

Vrátila se do domu a z truhly pod postelí vytáhla svůj meč. Byl to jednoruční meč s dlouhou a středně širokou čepelí. Těžiště bylo umístěno u jílce, tak byl meč správně vyvážený. Jílec nebyl nijak bohatě zdobený, omotaný kůží. Pata byla vyřezaná do tvaru listu kaštanu.

S tímto mečem bude u Troka cvičit, ale nejdříve se s ním musí sžít. Popadla i opasek s pochvou a běžela do lesa, kde včera potkala kluky. Byly tam nové kůly omotané provazy. V noci se asi někdo nudil, pomyslela si.

„Pěkný místečko,“ ozval se dívčí hlas.

Teresa sebou škubla a švihla mečem po tom, kdo jí vylekal. „U Garatovejch vousů, co tu děláš?“

„Nevím, jestli bys zrovna pro klení měla používat Garatovo jméno. Sledovala jsem tě, musím taky někde trénovat ne?“ řekla Jess a zasmála se.

Garat byl jedním ze sedmi dávno uctívaných bůžků Alárie. Měl to být bůh cti, ale v pověstech se říká něco jiného. Jenže jeho a další bůžky už dlouhá léta nikdo neuctíval a pro klení se hodili perfektně.

Obě dívky se rozhlédly. Jess si vybrala terč visící asi čtyřicet kroků od nich. Namířila na něj svůj luk z jilmového dřeva. Lehce zdobená rukojeť a zakončení. Tětiva byla tvořena vlčí kůží a i přes dlouhá léta používání byla stále pružná a pevná.

Ozvalo se zasvištění a šíp se zabodl do terče. „Jednoduchý.“

„Já jen přemýšlím, kde se to tady vzalo, včera když jsme tu byli, tak tady byl jen tamten starý kůl,“ řekla Teresa a ukázala na dřevěný kolík opřený o strom.

„Asi jeden z těch kluků, co tady byli s tebou ne?“

Zavrtěla hlavou. „To pochybuji, Denger šel včera utahanej jak pes, ten by se sem těžko vrátil. Leon s Prorem? Možná, ale to by se sem vrátil jeden a ten druhý by mu to vyčítal, že mu nic neřekl, protože chce být lepší,“ odpověděla Teresa.

Dívky se na sebe ještě chvíli dívaly, pak usoudily, že jim to je v podstatě jedno a začaly trénovat.

Meč byl lehký, tak se s ním dalo lehce manipulovat a nenamáhal tolik zápěstí. Čepel byla spíše na bodné útoky než sekání, ale několik provazů na kůlu přeťat dokázal.

Jess nebyla spokojená, stále nemohla najít správné místo pro terč. Jeden strom měl větve ve špatné výšce, jeden byl dál, než chtěla, další měl moc větviček, takže by tam terč nedržel a ten poslední měl větve špatně zkroucené.

„Nemám ti ten terč náhodou podržet?“ objevilo se tam jedno z dvojčat.

Pror, nebo možná Leon, měl přes rameno svůj luk a v ruce několik šípů. Jeho luk byl obyčejný, jen tréninkový.

„Kdybys byl tak hodný.“ Udělala na něj očka.

Jen se zasmál. „Tak na to zapomeň. Kdo to sem vůbec dal?“ Už se to dalo poznat, bylo to rozhodně to choleričtější z dvojčat.

Teresa opřela meč o kůl, nahnala do plic čerstvý vzduch a setřela si pot z čela. „To kdyby někdo věděl.“

„Já to vím,“ ozvalo se z rohu mýtinky. Všechny pohledy se stočily na Charlieho. Jako všichni ostatní i on měl svou zbraň.

„Ty?“ zeptala se ho Jess.

Zavrtěl hlavou. „Byli to mistři. V noci jsem je sledoval. Když se rozhlédnete, pro každou specifikaci tady najdete pomůcky.“

Všichni udělali, jak řekl. Kůl pro bojovníka, dřevěná figura pro gladiátora, kladiny pro šmíráky, terče pro lovce a pytláky, pomůcky pro výrobu pastí pro ničitele.

„My tu máme i nějaké mágy?“ zeptal se Denger, který se tam taky zničehonic objevil. Ukazoval směrem k sochám. Každá z nich představovala jeden element, mág probral sochu k životu a poté trénoval protielement.

„Já bych o jednom věděl, bydlí kousek za městem západně od náměstí,“ řekl Pror.

„Když tak o tom přemýšlím, co že jsme se tu všichni takhle sešli?“ Tahle otázka, položená jedním z lukostřelců, vrtala všem hlavou.

„Nejsme tu všichni,“ zaprotestovala Teresa.

Netrvalo však dlouho a dostavil se i druhý z dvojčat a několik dalších dorostenců připravených k výcviku.

„Ale z těchto nikdo nepochází z Ebutany,“ řekl Charlie a dost lidí tím zaskočil.

Do popředí vystoupil kluk v brýlích a dřevěnou hůlkou. Všem došlo, že tohle bude ten budoucí mág, o kterém byla řeč předtím.

„Jmenuji se Pechy, bydlím kousek od Ebutany. Můj dědeček, který se o mě stará, mi řekl, že tu jsou mistři, co mě dokážou vycvičit. Chci být mágem se silou lávy,“ prohlásil a vrátil se zpět do řady.

U Mistra magie se specifikace dělí podle elementu – oheň, voda, světlo, stín.

Všechny pohledy se pak stočily na mladíka držící luk, ale nebyl to luk pro lovce. Tento byl menší a více zdobný. Rozhodně luk na kratší vzdálenost. Poté co zpozoroval, že je středem zájmu promluvil: „Jsem Ledník…“

„To si děláš srandu, co to je za jméno?“ vyprskl smíchy Leon.

Bratr ho šťouchl do žeber. Sykl bolestí a mnul si bolavé místo. „Omlouvám se,“ řekl, ale bylo vidět, že by se smíchem rád pokračoval.

„Mám dvě sestry, které se rozhodly být ženami v domácnosti, proto zde nejsou s námi. Bydlím v Askoře, ale na výcvik jsem byl poslán sem.“

Askora je město asi třicet mil od Ebutany. Pokud již nebyl ubytovaný v Ebutaně, musel ráno brzy vstávat, pomyslelo si mnoho místních.

Jeden z posledních dvou hochů, zvedl ruku. „Ren jméno mé. Chci být lovcem. Narodil jsem se v Rengordu, ale bydlím u tety také v Askoře,“ řekl.

Rengord je hlavní město Alárie. Ostrov není malý, ale toto jsou tři největší města. Malé vesničky pak bylo možné potkat každých deset mil.

Poslední z nepředstavených vypadal nervózně, byl drobné postavy a v ruce žmoulal kousek drátu.

„Představ se!“ rozkázal Pechy.

Oslovený zvedl hlavu. „Jsem Gladi. Moje matka byla specialistka na výbušniny. V Rengordu podstoupila učení i pro náročnější techniky. Žiji v malé vesnici nedaleko Askory,“ řekl.

„Je tu ještě nějaký nováček?“ zakřičel Denger do lesa. Všichni vycítili přítomnost jiného člověka.

„Už běžím,“ ozvalo se. „Maris, budoucí mág se silou ledu,“ pronesl, když se zastavil a nadechl.

Dlouho se prohlíželi navzájem. „Jen dvě dívky? Nic moc,“ prohodil Leon.

Měl pravdu, v učení bývalo sice více kluků, ale nikdy ne v takové nadvládě. Dívky se rozhodují být ženami v domácnosti dříve, než poprvé uchopí zbraň. Je to škoda, řady bojovníků tak hodně prořídly.

„Kdo jsou vaši Mistři?“ zeptal se Pechy.

Na jednom z dvojčat bylo vidět, jak se zamyslel. „Mistr boje je Trok, bývalý slavný bojovník. Zestárl, tak se začal věnovat výcviku. Říká se, že je drsný a nemá rád nekázeň. Pokud jsem správně postřehl, letos bude mít ke každé specifikaci jednoho učně.“

„Pepi je Mistr luku. Je to žena, která porazila bývalého Mistra a nastoupila tak na jeho místo. Vím, že není moc výřečná, ale člověka naučí s lukem velmi dobře zacházet,“ řeklo druhé dvojče.

O třetím mistrovi nikdo nic neřekl.

„To ho nikdo nezná?“ zeptal se Gladi.

Denger se zhluboka nadechl. „Ji!“

„To je taky ženská? Máme se vyučit boji nebo pletení?“ vyštěkl Pechy.

Ve stejný moment měl pod krkem čepel meče. S vyděšeným výrazem se otočil na toho, kdo tasil. „Omlouvám se,“ šeptl.

„Jmenuje se Džery. Když byla ještě aktivní ve skupině, skrývala se jako muž. Neprošla výcvikem Mistra magie. Jenže Mistr ji vyhodil neprávem. Věděl, že už v jejím věku by byla schopna ho porazit. Rozhodla se utéct a nakonec se dostala ke skupině bojovníků, kde si jí vážili,“ řekl a schoval svůj meč.

„Jak to víš?“ zeptala se Teresa. Ostatní jen tupě zírali.

„Cvičila mou matku v umění magie.“ Pokrčil rameny.

Později se začali hromadně seznamovat a trénovat. Na druhý den se domluvili, že se na mýtince sejdou ještě před zkouškami u Mistrů. Poslední rána meče se vzduchem pronesla hodinu před stmíváním.

Odpočinek trval půl hodinu a první kdo se zvedl k odchodu, byl Denger. „Přeji vám dobrou noc!“ Zasmál se.

Vysloužil si pár nepěkných pohledů. Nevšímal si jich.

„Jdeš ještě do města?“ zeptala se Teresa. Jako jediná zpozorovala, že jde opačným směrem než včera.

Přikývl. „Musím se ještě stavit u mečíře, aby mi nabrousil otcův meč.“

Teresa se zvedla a šla s ním, domov má přeci jen stejným směrem.

„Řekl jsi, že tvoje matka byla…“ začala hovor.

Poznal, jak chce pokračovat. „První věc, kterou jsem chytil do ruky, byl meč. Nikdy jsem nezjistil, jestli to byl otcův záměr.“

Na kraji lesa se rozloučili. Teresa se zastavila na pláži, ale žádná loď se neukázala.

Denger si toho všiml, chvíli ji pozoroval, pak se vydal k mečíři.

KAPITOLA TŘETÍ

Denger ráno nemohl dospat a rozhodně nebyl jediný. Dnešní den byl pro všechny mezníkem v jejich životě. Nikdo z nich nevěděl, jak výcvik probíhá a urputně o tom přemýšleli. Bude to spíše teoretické? Nebo více praxe a bojů?

Mistři už byli připraveni na své budoucí učně. Pozorovali je denně, ve dne v noci, při tréninku, při odpočinku, při jídle. Už dopředu byli rozhodnuti, kteří projdou základními zkouškami.

Nastalo poledne a nikdo nepřišel pozdě. Dorostenci zírali na své mistry. Ti se jen blaženě usmívali.

„Dnes nadešel váš den moji drazí,“ prohlásil Trok. Velmi důkladně si prohlížel své tři svěřence.

„Myslím, že je jasné, kdo patří ke komu, teď se rozejdeme a za dvě hodiny, kdo se sem vrátí, nesplnil zkoušky. Chlapec, jenž neuspěje… no radši nechtějte vědět, co s ním bude,“ řekla Pepi.

Všichni ovšem přesně věděli, co se s takovým chlapcem stane. Rozhodně si nezaslouží místo v Ebutaně a jiných městech či vesnicích.

„Dívky se stanou ženami v domácnosti,“ dodala. To ovšem Teresu ani Jess nezajímalo, ony byly rozhodnuty projít.

Každý Mistr se otočil a odešel jiným směrem. Ani jeden bojovník si nebyl jistý, co dělat.

„Čekáte na co? Až vám vydláždíme cestičku?“ Otočil se Trok.

Všem došlo, co tím myslel a vydali se za svými Mistry.

Pechy s Marisem si nebyli moc jistí, jak se chovat. Jejich mistr byla žena, nebyli na to připravení.

„Takže pánové, elementy?“ vyhrkla na ně, až sebou škubli.

„Já oheň,“ odpověděl Pechy.

Džery ho zpražila pohledem. „Kdo se ptal na tebe?“

„Oheň, voda, světlo a stín,“ zašeptal Maris.

Aspoň jeden, pomyslela si Džery.

Zastavili se na malém plácku u řeky. Džery ve svém hábitu vypadala jako mocný mág, jenže chlapci ještě nepoznali její pravou povahu. Na první pohled? Přísná, perfekcionista, bez smyslu pro humor, neodbytná.

Posadila se na plochou skálu. Podívala se na své dva učence a začala se smát. „Co tam tak stojíte? Sedněte si!“

Oba tak učinili. „Mohu se na něco zeptat?“

Mistr pohlédla na Pechyho. „Hm?“

„Co nějaké cvičení? Toto má být zkouška,“ řekl.

„Chceš zkoušku? Máš ji mít.“

Lukostřelci šli ve dvojicích jako myšky za Pepi. Dvojčata do sebe šťouchala a hádali se o tom, jaká jejich Mistr bude. Dovedla celou svou skupinu k velkému domu. Poslala je na dvorek a pouze prstem ukázala na řadu terčů. Byl jich stejný počet, jako dorostenců.

„Kdo se trefí, prošel.“ To jediné jim bylo řečeno, každý se postavil k jednomu terči, namířil svůj luk a vystřelil.

Svist! Svist! Svist! BUM!

Většina lukostřelců sebou škubla a všimli si, že poslední terč se změnil v prach. Gladi si odkašlal a dělal, že neexistuje.

„Prošli ste,“ řekla Pepi a zalezla do domu. „Všichni,“ dodala ještě ve dveřích.

Dvojčata šla pro své šípy a oba se zastavili u stejného terče. „Kam se cpeš Leone, tohle je můj šíp.“

„Táhni, tenhle terč jsem trefil já. Vidíš ten šíp? Jak je zdobený? TEN JE MŮJ!“

„Ty blbečku, šípy máme stejný a tenhle tvůj rozhodně není,“ křičel Pror na svého bratra.

Ten začal zuřit, vytáhl ho ze středu terče. „Fajn,“ vyštěkl. „Pokud se trefím do stejného místa, je můj a tvůj ten vedle.“

„Ty bys netrefil ani vrata od stodoly!“

Leon se postavil na čáru a natáhl tětivu. Na druhý nádech zadržel dech, zaměřil a pustil šíp.

V letu ho ale trefil jiný šíp a podélně rozčtvrtil. Chlapec se otočil, strnul. Stála nad ním Mistr Pepi se svým lukem. „Nesnáším, když mi někdo řve na zahradě. Všichni klusem dovnitř, něco si povíme,“ rozkázala a všichni lukostřelci cupitali za ní.

„Stejně bych se trefil,“ dloubl Leon do bratra.

Tři bojovníci následovali Troka směrem k městu. Teresa byla zklamaná, otec jí slíbil, že tu bude a neukázal se. Šli tiše, prasknutí větvičky by znělo jako výbuch.

Došli před známou chatrč téměř ve středu města. „Tak prosím, zde budete bydlet.“ Ukázal Trok na něco, co už se za dům považovat nedalo.

„Mám strach, že až otevřu dveře, spadne to na mě.“

„Ále nekecej, každé ráno se tady opíráš on ten parapet. Ty meče sou krásný, že?“ Tím ji zaskočil. Jak to sakra ví, proběhlo jí hlavou.

„Je to Mistr, cos čekala?“ zašeptal jí Denger. Musela uznat, že má pravdu, ale zaboha jí nenapadlo, že do toho baráku bude muset někdy vejít.

Trok otevřel dveře a pobídl je, aby šli dovnitř. Vejít přece jen museli, to by bylo hned první den se postavit proti Mistrovi. Uvnitř je čekal strašný puch, tma a vlhko. Také tři tréninkové figury.

„Kdo té své setne hlavu, prošel.“

Charlie přešel ke své figuře. Nemusel se jí ani dotknout a už věděl, že není v pořádku. „To má být vtip?“ uchechtl se. Prstem lehce dloubl do hlavy a ta upadla.

„Dostali jste mě, tenhle barák už jsem dlouhá léta nepoužíval. Jsem vlastně rád, že tyhle meče přežili. Vemte je a jdeme zpět do lesa,“ řekl Trok a zhoupl se na židli, která pod ním nebezpečně zavrzala.

Bojovníci si oddychli, vylezli z toho děsnýho baráku a natáhli do plic čistý vzduch.

Teresa se koukla na jejich dům, viděla mamku, jak něco kuchtí. Ta si jí všimla a poslala jí úsměv.

„Tak jak bude zkouška probíhat?“ zeptal se Denger.

Trok se neubránil úsměvu. „Máte jí za sebou. Teď vás odvedu do mého domu, zabydlíte se a od zítřka začínáme.“

Dorostenci se u svých Mistrů usadili až nezvykle rychle. Vždy byla v jejich domě vyhrazena jedna až dvě místnosti, záleželo na počtu. K pokoji  pak patřila jen koupelna.

Mistři rádi kontrolovali pořádek u svých učňů, nejen čisté zbraně a brnění, ale také pořádek v jejich pokoji. Čisto ve věcech, čisto v mysli.

Kolem páté hodiny odpolední se opět všichni sešli na plácku pod skalami. Vyměňovali si své dojmy a starosti. Leon byl stále vyděšený z rozčtvrcení jeho šípu. Učni magie vypadali, jak kdyby neměli týden odpočinek. Ani jeden nechtěl mluvit o tom, co dělali. Trojice bojovníků zase vyprávěla příhodu s chatrčí ve městě.

„Abych trochu přiblížil, co budeme následujících pár týdnů dělat.“ Odkašlal si Trok.

Udělal pár kroků dopředu, pak se vrátil, otočil se na patě a všechny si prohlédl. „Od budíčku po oběd bude výuka u Mistrů, po obědě se týmy, které určíme později, sejdou zde a budou cvičit mezi sebou. Dále pak plnit úkoly a důkladně se seznamovat.“

Šeptání mezi dvojčaty ukončil další šíp, který jim prolétl těsně mezi hlavami. Oba se podívali na Pepi a svými posunky dávali najevo, že se omlouvají. Věděli však, že trestu neuniknou.

„Jelikož vás už dlouho pozorujeme, týmy máme rozdělené dopředu.

Nechci slyšet ani slovo o nespravedlivém rozdělení, v boji nebudete vždy v přesile. Budou dva týmy, jeden po pěti, druhý po šesti. Koho si později určíte kapitánem je na vás. Také nezapomeňte na název týmu.

Začneme bojovníky. Denger a Teresa vpravo, Charlie vlevo. Z mágů jde vpravo Maris a vlevo Pechy. Dvojčata k Dengerovi. Jess a Ren k Charliemu. Ledník vpravo a zbytek jde vlevo.“ Rozdělil je Trok.

Odkašláním na sebe Džery přitáhla pozornost. „Deset minut na určení kapitána a název týmu.“

Skupiny se seběhly do hloučku a za chvíli se všichni přeřvávali. Nejvíce dvojčata. „Já budu výborný kapitán,“ prohlásil Leon.

„Na to zapomeň, já budu kapitán, jsem starší,“ oponoval mu bratr.

„O MINUTU!“ zakřičel na něj.

Pak se do toho vložila Teresa. „Kluci myslím, že nejlepší pro všechny bude, když kapitánem nebude ani jeden z vás.“

Oba se nakonec shodli, i když všem to bylo k nevíře, že Teresa má pravdu.

„Má někdo nějaké návrhy?“ zeptal se Ledník.

Denger si odkašlal. „Možná bych nominoval sám sebe, je někdo proti?“

Bylo ticho.

„Dobře, teď název. Podle zvířete?“

„Budeme… Vlci?“ navrhl Pror.

Maris se hůlkou podrbal na čele. „To není vůbec zlý nápad.“

„Dohodnuto!“

U Charlieho skupiny bylo také rozhodnuto. Kapitánem je Pechy a název Medvědi.

Navečer se všichni vrátili se svými Mistry do domů. U bojovníků to nebylo těžké, tři postele v každém rohu pokoje a o koupelnu taky nebude velká pranice.

U mágů to bylo ještě jednodušší, jenže oni nebyli v domě. Džery nikdy nebyla moc na luxus, takže jim museli stačit stany u řeky.

Za to u lukostřelců byl velký problém. Sice měli dvě místnosti, ale ty byli menší, postele po třech v každé místnosti. Mezi nimi jen místo na stolek a malá skříň. Chlapci dlouho losovali o tom, kdo bude s Jess v pokoji.

Usínali klidně a připraveni na dobrodružství, které je čeká další ráno.

KAPITOLA ČTVRTÁ

„Tak vstávat vy kůže líný! Dvacet minut na uklizení a umytí.“ Zaznělo v každém domě či stanu našich učňů. Bylo půl šesté ráno. Venku stále tma a všichni bojovníci unavení.

„Ten vosel si snad dělá srandu?“ šept Charlie.

„Za toho vosla si kamaráde, dáš dvacet,“ zakřičel Trok.

Denger s Teresou se jen tiše zasmáli. Aby svůj hlas utlumili ještě víc, zabořili hlavy do polštáře.

„Dvacet čeho, pane?“

Trok otevřel dveře. „Kliky by měli zatím stačit, uslyším to ještě jednou a už tak mírný nebudu.“

Teresa nenápadně a potichu vstala, chlapci ještě pochrupovali a proplížila se ke koupelně. „VÍŤÉZ!“ zakřičela a už byla za dveřmi.

Oba její spoluučni leknutím spadli z postele a probrali se. Jelikož už s nimi v místnosti nebyla dívka, oba se převlékli a protáhli. „To nám to začíná.“

Uběhlo deset minut a koupelna stále zabraná. „Co tam furt vyvádíš?“ Zaklepal Charlie na dveře.

V tu chvíli se otevřeli, Teresa si své srovnané věci položila na malou poličku u postele a úhledně složila přikrývku. „Pánové asi byste měli pohnout, máte deset minut.“

Oba jen zaraženě zírali. Ani jeden z nich se o koupelnu dělit nechtěl, jenže už je natolik tlačil čas, že to vzdali. Poslední minutu ranní přípravy věnovali srolování deky.

„Můžu umřít hlady, zajímalo by mě, co bude ke snídani,“ prohlásil Charlie a mnul si břicho.

Vešli do haly, Trok se houpal na židli a kouřil dýmku. Zklamáním pro dorostence byl prázdný stůl před ním. Pohled směřoval na nejnižšího z trojice a ten hned pochopil. „Hned?“

Trok přikývl. „A pomalu!“

Charlie zalehl a klik a zvednutí prováděl v sedmi sekundovém intervalu, které počítal v duchu.

„Takže vy byste si dali snídani?“

Oba stojící přikývli.

Trok se zasmál. „Co takhle se nejdříve rozcvičit? Dům stojí uprostřed lesa, když se vydáte severovýchodně od domu, narazíte na cestičku. Vede okolo domu, tuším má asi půldruhé míle. Takže dvanáct minut a žádný flákání, kdo tu nebude do limitu, je bez snídaně.“ Tu poslední větu řekl velmi potichu.

Charlie už se přidal ke svým spoluučňům a stál vedle nich. Nikdo nevěděl, co dělat a Trok už byl na cestě do domu. Uvědomil si, že neslyší dusot a tak se zastavil.

„ Jedenáct minut a deset vteřin…“ řekl stručně.

Vyrazili velmi rychle, aby dohnali ztracený čas. Určit severovýchod při východu slunce nebylo tak složité, jenže Mistr už se nezmínil o tom, že ta cestička je úzká a snadno přehlédnutelná. Prvním úkolem je provedl Charlie, když si oné cesty všiml.

Trok mezitím šel k řece, podívat se, jak se vede mágům. Džery seděla na své oblíbené skále a pozorovala dva své svěřence, jak si zkoušejí nová kouzla.

Maris byl mokrý od hlavy až k patě a Pechy měl co dělat, aby se při každém nepovedeném pokusu nepopálil.

Mistr boje si přisedl ke své kolegyni a nabídl jí svou dýmku.

„Možná později, ale koukej se na ty trouby,“ řekla Džery a ukázala na své učně.

Trok se zasmál, ale rozhodně nevěděl, o čem mluví. Chvíli je pozoroval. Marisovi se povedla koule, ne šiška, ale nedokázal ji udržet ani deset vteřin. Na druhou stranu Pechy tu svou šišku už nějakou chvilku udržel.

„Zkus s ní trefit tamten terč,“ zavolala na něj Mistr.

Pechy vstal, ohnivá šiška se mu v rukách zatřepotala, ale udržel ji. Rukama máchl směrem k terči, ale bezpečně minul. Oheň spadl na zem a zapálil malý trs trávy.

„Marisi, je řada na tobě.“

Ten svou kouli držel v rukách, soustředil se, jak jen mohl, došel s ní k hořícímu trsu a pustil ji.

Džery vzdychla a poškrábala se na hlavě. „Dejme tomu.“

Trok se podíval na stín, který vrhal strom a usoudil, že na návštěvě byl už dlouho.

Když dorazil k domu, čekalo na něj překvapení. Jeho svěřenci se protahovali u stolu, na kterém leželi dva zajíci.

„Dovolili jsme si něco přinést, když jsme ráno zjistili, že spižírna je prázdná.“

Mistr boje vrhl pohled na Dengera, jeho schopnost dostat se nepozorovaně ke spižírně, kterou si Trok hlídá, ho zaujala.

„No jo, já vím, tak co s nimi chcete udělat?“

„MY?“

„A já snad? Jsem váš kuchař? Ne, tak zapalte oheň a hoďte je na rošt,“ pronesl Trok a zapálil si další várku tabáku.

Bylo ticho, učni si opravdu nebyli jisti tím, zda to Mistr myslel vážně. „A trénink?“

„Dočkáš se. Po snídani začneme, máte půl hodiny na to se najíst a připravit.“

Samozřejmě, že všichni čtyři věděli, že za tu dobu se maso dostatečně neprohřeje. Věděli ale také to, že ne každý den budou mít slaninu pod nosem.

Uspokojit jejich hlad musel nedodělaný zajíc, ale nikdo si nestěžoval. Během přípravy se šel Trok podívat do jejich pokoje.  Teresa perfektní. Je to dívka, to se dá čekat, pomyslel si. Charliemu z deky koukali cípy a Denger ho nemile překvapil. Oblečení na noc mu spadlo z poličky na deku, takže měl vše rozházené.

„Tak pánové… a dámo. Pokoj… ujde to. Dengere za ten nepořádek máš ještě jedno kolečko po cestičce. Vy dva vezměte si meče a támhle máte kamarády.“ Ukázal na figuríny.

„Jsou z tvrdého dřeva že?“

„Ano, z ebenového dřeva, zatím dosud nejtvrdší známé dřevo. Vaším úkolem je, prosekat se na druhou stranu.“

Teresa se úkolu zděsila. „Pane, já mám spíše bodný meč.“

„Jde o to poprat se i se sílou ne jen s technikou. A bodným mečem, taky rozsekneš kde co.“ Trok už byl přesvědčený, že z nich vycvičí bojovníky, kteří Ebutaně opět vrátí slávu.

Ledník stejné ráno vstával o půl hodiny dříve než ostatní. Vybral si, být pytlákem, proto od Mistra dostal zvláštní úkol.

„Pytlák se musí starat o svou skupinu a to zahrnuje i přípravu veškerých jídel. Máš deset minut na to se připravit a dávej pozor, abys někoho nevzbudil.“

Leon a Pror si samozřejmě musí splnit svůj trest, takže z postelí byli vyhnáni ve stejnou dobu co Ledník.

„Ostatním trénink začne až po snídani… Vám teď!“ prohlásila Pepi.

Chlapci měli jen několik chvil na ranní hygienu a uklizení jejich věcí. Leon byl v pokoji s Jess a Ledníkem, byl velmi opatrný, aby ji neprobudil.

Všichni tři se sešli před domem. Ledník měl přesně dané pokyny. Vzal si svůj luk, dýku a zmizel v lese.

„Vy dva se teď naučíte respektovat jeden druhýho. Oběma jsem vzala luk, já na rozdíl od vás vím, čí je čí. Tady je máte,“ řekl Pepi a každému z nich podala jeden luk.

„Já jsem dostal ten svůj,“ řekl Leon.

Pror nesouhlasil. „Já mám tvůj, takže ty musíš mít můj.“

„Asi těžko blbečku. Poznám svůj luk,“ namítl Leon a začal si ho pořádně prohlížet. Netrvalo dlouho a musel uznat, že jeho bratr má pravdu. Leon totiž na svém luku neměl značku ve tvaru listu. Tento luk jí měl.

„Vidíte, pánové, občas se rozčilujete zbytečně. Teď bych ještě vyřešila jeden problém… Ten je, vás rozpoznat. Bude to Leon, kdo bude nosit tenhle náramek, protože teď neuspěl.“ Podala mu tenký kožený náramek.

„Najděte Ledníka a pomozte mu.“ Otočila se a šla do domu.

Oba bratři mysleli na to samé. „Na nás si nikdo nepřijde,“ zašeptal Pror. Náramek si nasadil on.

Ráno pro zbytek lukostřelců nebyl tak hladový jako u bojovníků. „Chlape, dobrá práce!“ Ledník dostal herdu do ramene. Když se po šoku otočil, všiml si zubícího se Rena.

„Myslím, že já bych divočáka v noci neulovil a to pasti jsou mojí budoucí specialitkou,“ řekl Gladi a taky se pytlákovi poklonil.

„DOBROU CHUŤ!“ zakřičela Jess.

Ozvěna dolehla až k uším mágů. „Oni jedí?“ podivil se Maris.

„Na mě nekoukejte, vy jste si o snídani neřekli. Jestli máte hlad, zajděte si do spižírny, je tam slanina a chléb.“ Džery se divila, že byli ochotni začít trénovat bez snídaně, a snad nebýt lukostřelci, nejedli by celý den. Jsou tak zapálení, pomyslela si Mistr magie.

Oba chlapci hned vstali, nechali své hořící a mokré koule na místě a zmizeli v lese za stany. Věděli, že spižírna u Džery je obří jáma skrytá kouzli.

„Máte na to dvacet minut,“ zakřičela na ně.

Pomalu se blížilo odpoledne. Při ranních trénincích si nikdo nevedl špatně. První skupinové úkoly by nemuseli dopadnout zle ani pro jednu skupinu.

Sešli se v jednu hodinu odpoledne.

„Dnešní úkol nebude až tak náročný, snad se seznámíte s našimi lesy. Ty naše totiž nejsou stejné, jako ty, které jste znali doposud.“ Džery tajemný hlas ve všech vyvolal nadšení a dávku strachu. Věděli, že obezřetnost bude na místě.

„Dnešní úkol bude závod lesem…“

KAPITOLA OSMÁ

Pravidelné údery palicí do dřeva probudily nejednoho člověka v domě. Odvahu vyjít ven a podívat se, kdo má onen zvuk na svědomí, neměl nikdo. Teresa jelikož už byla vzhůru a vyspalá, vykoukla z okna, které vedlo na pláž, kde se odehrál boj. Viděla velkou tmavou postavu s kladivem v ruce a vedle postavy na bílém písku vystupovali siluety křížů. Palčivá bolest v kotníku dívce nedovolovala stát o chvíli déle. V černé tmě noci, neschopna chodit, ležela v posteli a zírala do stropu. Spánek byl nakonec přeci jen silnější a ona usnula.

Nastalo pozdní dopoledne a místnost používaná jako jídelna provoněla čerstvým domácím chlebem. Maria byla vzhůru první a připravovala jídlo. Zaklepání na dveře jí vyrušilo při tvarování dalšího bochníku, utřela si ruce do zástěry a šla otevřít.

„Dobré ráno, kde je můj syn?“ vyhrkla na ní drobná postava. Maria v ní poznala Charlieho matku.

„Momentálně spí, až se probudí a nají, pošlu ho domů, dobře?“

Přikývla. „A je v pořádku?“

„Samozřejmě!“

Dveře se zavřely, a když se Maria vrátila do kuchyně, čekala tam dvojčata. Oba rozhodně měli lepší náladu než včera a nevypadali tak unaveně. „Dobré ráno!“ pozdravili jednohlasně.

„Chlapci, dojděte do studny pro vodu. Nanoste tak pět kýblů,“ řekla jim Maria. Ochotně přikývli.

„Zajdu se podívat na ty nahoře.“ Vpadla do jídelny Džery. Když viděla Mariin starostlivý pohled, zamyslela se. „Budou jíst zde. Měli mnoho odpočinku, a když se nebudou namáhat, jejich rány se rychle zahojí.“

Džery se na schodech potkala s Petherem. „Jdeš za nimi?“ zeptal se.

„Ano. Už je načase, aby vstali. Ty bys mohl probudit ostatní. Dole jsou jen dvojčata, Maria a já. Bude potřeba se nějak vypořádat s tou lodí.“ Připomněla. Pether se otočil a vrátil nahoru.

První místnost, kterou poctil svou návštěvou, byla maličká a nacpali se tam Enny, Athurn a Nalon. Když otevřel dveře, naskytl se mu vtipný obrázek. Athurn v noci nějakým způsobem opustil svou ženu a skončil v loži s Nalonem. Ten po jistě krásném snu, měl blažený výraz.

„Vstávat! Vstávat!“ hulákal svým hrubším hlasem. V oné malé místnosti se hlasitost mnohonásobně zvýšila.

Jeho přátelé sebou škubli a pánové spadli z postele. „U Garatovejch nozder!“ zaklel Nalon.

„Dobré ráno.“ Usmál se a rychle odešel, aby mu nebylo ublíženo. „A hněte sebou!“ dodal ještě ve dveřích. Athurn po něm mrštil polštářem, ale netrefil.

Pether pak šel k pokoji, kde byli bojovníci a Pechy. Ti z nedostatku postelí spali na zemi a dělili se o jednu přikrývku. Vešel do pokoje, chlapci ho však předběhli, oblékali se a ozbrojovali.

„Ty meče zde můžete nechat,“ řekl jim.

„Chceme jít po snídani na trénink.“

Pether vytřeštil oči. „Říká vám něco chvíle odpočinku?“

„Piráti, stejně jako ostatní nepřátelé neodpočívají. Musíme být připraveni bojovat každou minutu dne,“ namítl Charlie.

Neodpočívají? Ti jsou věčně v rumu, zamyslel se Pether a v duchu se zasmál.

„Ty se máš nejdříve stavit doma. Byla tu tvoje matka. A vykašlete se teď na trénování! Já vám ten odpočinek nařizuji! Takže odložte ty meče a mazejte se umýt!“ rozkázal.

Oba bojovníci neochotně přikývli a odešli. Pechy neměl co odložit a tak byl trochu zmatený.

„Mohu mít otázku?“ zeptal se.

Pether přikývl.

„Všiml jsem si, že Nalon i Džery mají hůlky – “

Pether ho zastavil zvednutou paží. „To není téma na hovor se mnou, ptej se jich.“

Mág nakonec uznal, že má Pether pravdu a přidal se k bojovníkům, kteří se prali o místo u kýble s vodou.

Další na řadě byl pokoj lovců, když ho zastavila Pepi, že s ním a jeho skupinou potřebuje mluvit. Jen zaklepal na dveře a zavolal na ně, že mají vstávat.

„Co se děje?“ Otočil se k té, která ho vyrušila od velmi zábavné činnosti.

„Včera v tom zmatku přišel dopis. Kvůli králově zhoršující se nemoci, musí být kandidáti přivedeni o něco dříve. Přesněji za týden.“ Řekla a vrazila mu do ruky obálku s Gedardovou pečetí.

„Týden? Mají na přípravu jen týden?“ zopakoval.

„Nemají týden na přípravu, mají týden na to ho tam dopravit, což je v podstatě nemožné. Týden trvá jen cesta po moři…“ šeptla Pepi.

„Jak se jmenuje ten jeho bratr?“

„Pidlo.“

„Nemá ten v tom prsty?“

Pepi na něj dlouze pohlédla. „Je to dost možné, ale to nemění nic na tom, že Athig má být na Gedardově dvoře přesně za sedm dní. Tři z nich jsou navíc zranění.“

Přišel k nim Athurn. Dříve než se na něco stihl zeptat, podala mu Pepi dopis.

„Zajímavé,“ zamručel.

„Máte nějaký nápad?“ nahodil Pether.

„No jeden bych měla, vy přeci teď žádné úkoly nemáte - “

„Takže půjdeme s nimi.“ Usmál se Pether.

Pepi nesouhlasila. „Spíše za nimi.“

„To je blbost, ani za nima ani před nima. Jsou to bojovníci, kteří svůj úkol musí plnit jako každý jiný. Nás taky nikdo nevedl za ručičku. Navíc, když to zjistí, budou si myslet, že s nimi jdeme jen proto, že nevěříme, že to dokážou sami,“ rozčílil se Athurn.

Pether nechtěl začínat stejnou hádku jako předtím na lodi. Ví, že jeho přítel má pravdu. Bylo pro něj však těžké vyslat svou dceru do boje, k tomu zraněnou.

Athurn vycítil, že nad něčím přemýšlí. „Když jsme tě zvolili za kapitána týmu, věřili jsme, že máš pro úkoly pochopení. Na mysl mi nikdy nevlezlo, že bys mohl být tak slabý, když jde o tvou dceru.

„Slabost? Strach o dceru je slabost?“

„Kdyby to byl někdo jiný, napadlo by tě je doprovodit? Usnadnit jim ten úkol? Ten první, který je má zpečetit jako skupinu?“ Vychrlil na něj spoustu otázek a Pether se musel zamyslet.

Náhle zvedl paži a vrazil svému příteli pěstí.

Vrhla se po něm Pepi, ale Athurn ji zastavil. „Potřeboval to udělat.“

„Jestli tam moje dcera zemře, bude to tvoje chyba. Jestli zemře, budeš ty, kdo to bude její matce vysvětlovat a budeš to ty, kdo si to bude každý den vyčítat. Já budu jen truchlit a ty poneseš veškerou odpovědnost. Budu ti to předhazovat každý den a ty se jí budeš denně omlouvat.“ Ukázal na něj ukazováčkem a vybil si na svém příteli veškerou zlost.

„A pokud se z první výpravy vrátí živá?“ zeptal se Athurn.

„Nebudu už více moci být kapitánem Jelenů,“ pronesl. Za dob jejich výcviku byli tři družstva po pěti Jeleni, Kováři a Trpaslíci. Jediný rok, kdy pouze jedno družstvo mělo název po zvířeti. Jinak to bylo obvyklé.

Athurna toto překvapilo. Pether byl pro něj jako brat a jako kapitána ho vždy uctíval. Rozhodně po něm nechtěl, aby se toho titulu vzdal. Vedl Jeleny a poté celou skupinu k disciplíně a oddanosti vůči králi a povinnostem. Byl spravedlivý a chytrý. Takového kapitána každá skupina neměla. A ta Petherova na něj byla vždy hrdá.

U snídaně se sešli všichni a Pepi měla tu povinnost sdělit onu informaci. Každý reagoval jinak. Dvojčata byla nadšená, zato tři zranění byli trochu vyděšení.

„S vámi si o tom ještě popovídám.“ Ukázala na ně Džery a oni přikývli.

„Nemáte příliš času na přípravu, tři a půl dne rychlé chůze trvá cesta do Rengordu, tam musíte nabrat Athiga a čtyři dny trvá cesta do přístavního města. V přístavu nebude lehké najít loď, jejíž kapitán bude ochotný vás vzít do Menoru. Plavba zabere tak čtyři dny… když nenastanou problémy. Z tamního přístavu do hlavního města to jsou dva dny. Pošlu posla do Rengordu, král musí předat svému bratru zprávu, že to nejde tak rychle. Rada bude muset na nového krále vyčkat,“ řekl Athurn.

„Snad nebude Rada přikloněna tomu, který z bratrů tam bude dřív. Pokud Pidlo dorazí první, nebude to pro Alárii znamenat nic pěkného,“ dodal Nalon.

„Vyrážíte zítra ráno, radím vám, dobře se připravte. Do vaku si každý sbalte jen potřebné věci. Ledníku, Maria ti připraví zásoby, ale v Rengordu je budete muset dokoupit. Na lodích obvykle nebývají moc rozdavační,“ řekl Pether.

„Cesta pro vás ale nebude tak lehká, nebudete moci běžet, ani jít příliš rychle. Teresa má stále nezahojený kotník. Bude ho mít zpevněný, ale nebude to na dlouhé a rychlé pochody. Maris se rozhodně nesmí přepínat, pokud mu prasknou stehy v rameni, vykrvácí. Dám Ledníkovi pár rad, jak tomu zabránit, ale když ta situace nastane, bude to katastrofa. Jessina hlava je v pořádku a zlomená ruka v chůzi nijak nebrání. Pro boj ale bude nepoužitelná. Takže chlapci, obě dívky nejsou úplně v pořádku a na vás bude je ochránit a nesmíte selhat ani napůl. My tam nebudeme, abychom vám mohli pomoci, jako po boji s piráty. Bude to pouze na vás,“ řekla Džery.

Všichni věděli, co tím myslela a ponořili se do vlastních myšlenek. „Neměli by tedy zůstat zde?“ zeptal se Denger.

Athurn po něm vrhl zlověstný pohled. „Na to ani nemysli, chlapče. Jste teď jedna skupina, úkoly neplní pouze mrtví. Jasné?“

„Ano, pane!“ Jenže jeho myšlenky byli jinde. Vůbec mu nešlo o skupinu. Věděl, že úkol splní.

„Co tedy máme dělat zbytek dne? Krom sbalení si pár věcí?“ zeptal se Gladi.

„Já bych vám doporučil, rozloučit se s rodinou. Nějakou dobu vás neuvidí.“

Celý den svítilo slunce, jen později navečer se zatáhlo a déšť smáčel každý kousek Ebutany a jejího okolí. V domě, který se stal jakýmsi sídlem pro Vlky a Medvědy, bylo opět rušno. Do jídelny přišla Maria s velkým vakem a položila ho na stůl.

„Pláště, abyste neprochladli při studených nocích.“ Každému dala jeden a mezi dvojčaty opět propukla nevraživost.

„Zas máš ten lepší, nesnáším nespravedlnost,“ zavrčel Pror.

„Co zas kecáš, máš větší kapucu, ten tvůj je lepší,“ oponoval mu bratr.

„Kluci, za prvé, jsou stejné, za druhé, vyměňte si je,“ navrhla jim Teresa. Oba tak učinili.

„Há vidíš, zas tě někdo dostal.“ Zasmál se Leon.

Bratr ho zpražil pohledem. „Stejně tě nemám rád.“

„Jděte už spát, zítra vás čeká dlouhý den. Vzbudíme vás brzy, buďte připravení. Pláště, vaky a zbraně si nechte zde. Každý si ráno snad pozná svou hromádku,“ řekl Pether. Pohlédl na dvojčata a ta se dohodla, že jeden bude vedle Dengera a druhý vedle Charlieho. Chlapci chytře své hromady udělali každý na jiné straně řady, aby tak opravdu nedošlo k žádným rozpeřím.

Většina učňů už byla nahoře a Pether si tedy mohl se svou dcerou popovídat sám a předat jí něco, co by jí mohlo v prvních pár dnech pomoci. Odešli spolu do dílny.

„Tohle je pro tebe, při podpěru by měla vydržet vysokou zátěž a hlava vlka na ozdobu,“ řekl a předal jí hůl. Věděl, že tak kotník nebude namáhat tolik a možná ujdou i delší vzdálenost.

„Děkuji.“

Každý i přes napětí z příštího dne usnul velmi rychle. Měsíc ozařoval město. Bylo to znamením dobrých zítřků.

KAPITOLA DEVÁTÁ

„Přidal jsem na jednu z hromádek mapu a dopis pro Groda. Snad jim pomůže sehnat loď,“ řekl Pether. Seděli v jídelně a odpočítávali poslední minuty spánku učňů. Každý z nich měl smíšené pocity a myšlenky jim slepě bloudily hlavou. Nalon, se svým zabodnutým pohledem do stolu, myslel na Pidla. Věří, že se s ním již někdy setkal, ale nedokázal si to vybavit.

Trok z urputného přemýšlení usnul a Athurn se ho snažil probudit. Světlo svíčky náhle zalilo místnost a vyvolalo další nával emocí. Věděli, že je to pro ty děti nespravedlivé, ale nemohli s tím nic dělat.

Připravené svíčky poté doprovázeli ty kruté lidi. V pokojích proběhl stejný zmatek jako později u rozebírání hromádek. Tentokrát to ovšem nebyla chyba dvojčat. Způsobil ho Gladi, který si krabičku s materiálem dal omylem do Renova vaku. Všichni ale museli uznat, že to nebylo úmyslné. Pepi mu slíbené zásoby přinesla pozdě v noci a on rozespalý je dal do jiného vaku.

„Snídani si dejte, až se začne rozednívat. Ráno je důležité si vypít horký čaj, nabudí to celé tělo. Ledníku, snídaně nikdy nedělej těžké, odpolední pauzy bývají delší, takže vydatné jídlo si dávejte k obědu a jíst by se mělo hned na začátku pauzy. Rozhodně nesmíte putovat dlouho do noci, než se příliš ochladí -“

„Mario, oni vědí, co dělat. Při výcviku Mistři neučí jen boj, ale také jak se o sebe mají postarat na cestách. Myslím, že Pepi nezanedbala nic z toho, co by měl Ledník znát o jídle a Trok s Džery nevynechali ani slovo o tom, jak v noci neprochladnout. Jsem si jistý, že tohle nebude jejich největší problém,“ řekl Pether a objal svou ženu kolem ramen, Maria přikývla a pohledem přejela řadu postav.

„Moc vám to sluší, děti,“ řekla.

Od každého z nich se ozvalo zamumlání, že už dávno nejsou děti. Následně je objala a popřála jim mnoho štěstí.

Mistři svým učňům dali poslední rady a také popřáli. Stejně tak i ostatní. Athurn dal herdu do ramene všem, včetně Marise, ale u něj si dával pozor, aby se trefil do toho druhého.

„Tak už vyrazte, ať to zpoždění není příliš velké. Pamatujte, že se budeme snažit získat vám u Menorského krále čas. A Athig je rozumný, neměl by vám přidělávat práci. Dávejte si pozor na Pidla, bude se snažit zabránit bratru stát se králem,“ sdělil jim Nalon, jenže to už věděli také.

Denger, jako prozatímní kapitán, zavelel a skupina vyrazila. Rengord je severovýchodním směrem a pohledem na hvězdy věděli, že míří správně. Do úsvitu zbývalo jen pár hodin a skupina už se těšila na své první jídlo.

„Přemýšlel jsem,“ ozval se Ren. „Kudy se dostaneme přes hory, abychom neztratili příliš času?“

Ostatní mu dali za pravdu. Nejbezpečnější průsmyk je více na východě a jít až k němu by jim zabralo další den a půl chůze.

„U snídaně to probereme, zkusím se nad tím zamyslet. Dostal jsem mapu, tak ji prostudujeme. Neměli bychom při chůzi příliš mluvit, unavuje to. Zranění mohou stále pokračovat?“ zavolal Denger na skupinku za sebou.

„Jdeme jenom hodinu, samozřejmě, že ještě můžeme, takový padavky nejsme!“ Zaslechl. Okamžitě poznal Teresy hlas a potěšilo ho, že nebudou zdržovat.

Došli před les přibližně dvě míle za Ebutanou. Říkalo se, že v něm žijí duchové a zvířata tak hrozná, že se jich bojí sám Therdaugh, bůžek odvahy. Les sám od sebe byl temný, natož v noci, potřebovali světlo.

„Uděláme si pochodně! Popadněte klacek a obalte ho listy a dejte na něj trochu mízy ze stromů.“ Další Ledníkův skvělý nápad, ten kluk má opravdu něco do sebe, pomyslel si Denger a následně ho pochválil.

„Pechy, můžeš?“

Mág s elementem ohně luskl prsty a pochodně vzplály. Skupina viděla přibližně patnáct stop okolo sebe a světlo odhalilo mnoho skrytého. Noční život je uchvacoval. Bylo to jiné než ve dne a než ve městě.

Nejvíce je děsilo vytí vlků a následné odpovědi sov. Jako kdyby si předávali informace o tom, kde se skupina zrovna nachází a o jejím dalším pohybu.

Gladi náhle vykřikl a pustil svou pochodeň.

„Co je?“ zeptal se ho Ren, který stál vedle něj.

„Propadám se do země, vytáhněte mě!“ zakřičel. Ren s Charliem ho okamžitě popadli a vytáhli.

„Jen podmočený kousek, až se zastavíme, musíš se usušit, jinak tě to bude tížit,“ řekl Denger.

Proč jsem v bahně zas musel skončit já?, pomyslel si Gladi. Z pláště mu kapalo bahno a on se listy snažil si jho setřít, ale bez úspěchu.

Netrvalo to tak dlouho a slunce osvětlilo vrcholky těch nejvyšších stromů. Pár minut a budou moci zastavit.

„Už se rozednívá, najdeme plac na snídani. Posbírejte nějaké dřevo na oheň,“ řekl Pechy. Skupina přikývla.

Mezi stromy se probojovávali ještě tak půl míle než našli mýtinu. Pechy dalším lusknutím zapálil provizorní ohniště. Charlie a dvojčata došli pro nějaké kameny a kmeny na sezení.

„Potřeboval bych ještě kámen k ohni, abych měl na čem připravit snídani a čaj,“ podotkl Ledník a Charlie mu přinesl dva velké ploché kameny.

„Perfektní,“ pochválil ho.

Poté poslal Leona pro vodu a Prora, aby nasbíral listy malinovníku. Ovšem než mu vysvětlil, jak vypadají, vrátil se Leon i s hrstí lístků.

„Dej svému bratru lekce o rostlinách.“ Usmál se Ledník a malou železnou misku položil na jeden z kamenů. Vzpomněl si na chvíli, kdy mu tuto misku dávala jeho máma. Pozor až ji budeš z ohně sundávat, spálíš se, říkala.

Starší z dvojčat si odfrkl. „Já se vždy zaměřil jen na to, co se dalo sníst.“

„Chtěl si říct SEŽRAT, že?“ Popíchl ho bratr.

„No já nevím, kdo jako malý na sebe téměř pokaždé vyklopil jídlo!“

Leon zavrčel. „Já, ale tys mě schválně lekal!“

„Protože jsi mi ukradl můj malej luk, to jsem nemohl nechat jen tak!“ zaječel na něj.

„Ty jsi fakt zmagořel!“ Vysmál se mu Leon. „Nepamatuješ se snad, že ti ho vzal a zlomil otec?“

Pror zdřevěněl. „Já měl celej život za to, že jsi ho zlomil ty.“

„Vždyť to říkám! Ty ses úplně zbláznil!“

„Dobře vy dva, tak se zase uklidněte a pomozte kuchaři se snídaní,“ vložila se do toho Jess.

Starší bratr okamžitě změnil výraz a zadíval se na Jess.

„Aby ses nerozpustil,“ zašeptal mu Leon do ucha a Pror zrudnul jak rajče.

Denger mezitím rozložil mapu a svolal některé k poradě o cestě přes hory. Byla to poměrně stará mapa a bylo jim jasné, že denně používaná. Průsmyk, kterým se běžně přes hory dostávalo, byl vyznačený, ale ten pro ně byl nevýhodný.

„A co je tahle šipka tady?“ Ukázal Maris na černou šipku.

„To asi bude tajná stezka, kterou objevila Petherova skupina. Ten strom bude záchytný bod. Tušíte někdo kde přesně to je?“ zeptal se.

„Já myslím, že vím, kde to je,“ hlesl Maris.

V tu ránu se veškeré soustředění přeneslo na Marise a všichni čekali, než dopoví myšlenku.

„Je to kousek za kukuřičným polem toho mrzáka ze západní číst města.“

„Myslíš toho, co už aspoň tisíc let nevylezl z domu?“ upřesnila Jess a Maris přikývl.

„Z jakýho domu?“ zeptal se Leon.

Bratr mu dal pohlavek a bodl ho svým děláš-si-ze-mě-srandu pohledem. Leon ten pohled znal moc dobře.

„Já si fakt nevzpomínám, že by tam byl nějaký dům, ve kterým by žil starý chlápek.“ Na chvíli se zamyslel. „Anebo máte na mysli tu rozpadající se chaloupku, která tak příšerně smrdí.“

„Začneme slavit,“ zamumlal Gladi.

Leon se na něj tázavě podíval. „Říkal jsi něco?“

„Že už mi taky došlo, co myslí za dům,“ zalhal.

Mladší z bratrů se usmál a nastavil ruku na plácnutí. Gladimu netrvalo dlouho, aby pochopil a plácnul.

Dobře, zkusíme to tedy touhle stezkou a teď už bych vážně něco zdlábnul,“ řekl Denger a sroloval mapu.

„Proč ne? Jídlo už je hotový. Opatrně s čajem je opravdu horký a malinový. Jako předkrm tu máme chleba, jako hlavní chod slaninu a nakonec jako dezert bude zelenina.“ Zavtipkoval Ledník a každému dal jeho tříchodové menu.

Slanina osmahnutá na kameni všem náramně chutnala a pokaždé se začali smát, když někomu křupla v puse.

„Ten čaj je výborný,“ pochválil Charlie

Jen co dořekl, ozval se Maris. „Spáuil se si dazyk.“

„Já jsem to říkal!“

Po hodině odpočinku, nastal opět čas vyrazit. „Zranění v pohodě?“

„Dengi, přestaň se ptát,“ odpověděla mu Jess.

„Já si asi na to budu muset zvyknout, co?“

„Ano! Na vyslovení je to tvoje jméno moc dlouhý, chápeš?“ řekla Jess a nezlomenou rukou ho plácla přes záda.

„Dobrá, dobrá. Ledníku?“ zavolal.

Ten k němu doběhl na začátek skupiny. „Co?“

„Není teď náhodou skvělá doba na sklizení kukuřice?“

Ledník se dlouze zamyslel. „To je,“ přitakal. „Ale pokud ten děda už několik let nevylezl z domu, nemyslím si, že by byla kvalitní.“

„Uvidíme,“ řekl Denger.

Světlo už prostoupilo mezi korunami stromů a les byl dokonale osvětlený. Vůně jehličnanů se nesla vzduchem, veverky si pochutnávali na jejich semínkách a sovy se uložily ke spánku.

Les byl teď zcela tichý. Nefoukal ani vítr a s korunami si nikdo nepohrával, jediné, co prolomovalo to děsivé ticho, bylo praskání větviček pod nohama skupiny.

Byla to perfektní chvíle na přemýšlení. Každý se položil do svých myšlenek a nejtěžší bylo udržet stejné tempo kroků.

Přes průsmyk do Rengordu, odtamtud do přístavního města, což asi bude Throenna. Tam cesta vede přes Údolí Králů. To nemůžeme stihnout, běhalo v hlavě Charliemu.

Ušli dalších pět mil, z toho dvě do kopce, takže nahoře byli všichni unavení. Denger počítal, za normálních podmínek by za celý ten den ušli jednadvacet mil, teď za sebou mají přibližně sedm a půl. To je jen malá část z celé cesty až do Rengordu. Pokud v horách bude špatné počasí, zpomalí je to. Doufám, že ta stezka tam bude, jinak bychom mohli dopadnout zle, vrtalo mu hlavou.

„Dáme pauzu, nebo můžete jít dál?“ zeptal se svých druhů.

„Můžeme,“ hlesla Teresa a popadla do plic nový vzduch.

„Nevypadáš na to,“ utrousil.

Vražedný pohled ho neminul. „ Jsem v pořádku!“ Odsekla, a když kolem něj procházela, praštila ho holí od otce.

„To bylo za co?“

„Štveš mě!“

„Hrdličky,“ zašeptal Pror.

Teresa se rychle otočila a hrot jejího meče mířil Prorovi těsně mezi oči. „A ty moc nemluv! Nemůžeš si být jistý, kdy o ten svůj jazyk přijdeš!“

Ostatní jen těžce zadržovali smích.

„Jdeme!“ zavelela a držela se vpředu s Dengerem a Ledníkem.

Ren s Gladim si šeptali o Údolí Králů a probírali jiné alternativy cesty, protože tahle se jim nelíbila. Údolí, kde v dávných dobách vymřelo celé pokolení slavného rodu. Zemřel tam každý král a nezáleželo na tom, jak dlouho králem byl. Barbaři žijící v tamních jeskyních vždy byli na straně protivníka, protože ani jeden z dávných jim nedovolil přidat se k vojskům měst.

Armáda, která šla do boje, byla rozmetána do posledního člověka. Celá Alárie se pak dlouho vzpamatovávala ze smrti dalšího krále a mnoha občanů.

„Vidím ten strom!“ zakřičel Pechy.

KAPITOLA JEDENÁCTÁ

Voda se zčeřila a vlasec sjel pod vodu.  Ryba uháněla jako o život, ale mladík škubnutím prutu jí téměř znemožnil jakoukoliv záchranu života. Bojovala několik dalších minut, zatímco on na důmyslný strojek navíjel téměř neviditelný vlasec. Ulovenou rybu si pohledem přeměřil. Třicet devět palců je průměrný Kranas, pomyslel si.

Připraveným kladivem rybu praštil do hlavy a usmrtil ji. Přidal jí k pár dalším sardinkám a sleďům do kýble a znovu nahodil. Zapíchl svůj prut mezi dva kameny a natáhl se na pláži. Dělá to denně a jeho pleť tak nabrala příjemný opálený odstín. S jeho tmavohnědými lasy si pohrával jemný mořský vánek a šumění vody ho pomalu uspávalo.

Vysmeknutí prutu ho však opět probudilo a on rychle zareagoval a prut zachytil. Boj s rybou začal nanovo. Tentokrát s ní měl ale větší problémy. Hádal, že to bude opět Kranas, ale tentokrát dvojnásobné délky, než ten, kterého již chytil. Dvoumetrový Kranas obvykle váží okolo osmdesáti kilo. Chytit ho, ví, že by za něj na trhu dostal hodně. Každý ušetřený quinar se jeho rodině hodil.

Jeho otec byl kapitán bojové fregaty, ale po napadení přístavu o svou loď přišel. Od této doby tajně šetřil na další a na ty nechtěl sáhnout ani v době největší krize. Tu zažívali zrovna teď.  Lovil ryby a malá zvířata, aby šel na trh, usmlouval tu nejvyšší cenu a následně prodal.

Prát se ovšem s osmdesátikilovým Kranasem nebylo tak jednoduché. Je silný, za to ryba je mrštná a umí sebou pořádně házet. Držel svůj prut pevně a úlovku se nehodlala vzdát. Pomalu, ale úspěšně začal vlasec namotávat na strojek, až rybu dostal téměř na břeh.

Koleny sevřel rybu ve vodě a kladivem ukončil její život. V duchu se pochválil a přihodil ji do kýble. Znovu přepočítal svůj úlovek. Došel k pěknému číslu, zvedl se, protáhl a vydal se směrem k trhu.

Považoval za velký úspěch, že oba Kranase dohromady prodal za pětatřicet quinarů. S plným měšcem a zbytkem ryb šel zpět k domovu. Na cestě potkal bratra.

„Chosé, táta chce, abych ti sdělil, že máš okamžitě dorazit do přístavu,“ vyhrkl na něj. Byl mu dost podobný, ale o několik let mladší.

Chosé ze svých zad sundal kýbl a z opasku měšec. „Dobře, tohle vezmi domů, a jestli to ztratíš, tak si mě nepřej, jasný?“

Mladík přikývl.

„A Maxime,“ Otočil se. „Pak přijď do přístavu taky.“

Maximus opět přikývl a rozeběhl se směrem domů i s kýblem.

Starší z bratrů se rozběhl směrem k moři a přístavu. Trh byl umístěný jihovýchodně od středu Throenny, ze tří stran chráněn hradbou, ze čtvrté branou, kterou hlídá stráž celý den i noc. Je to velmi dobře hlídaný přístav a obchodní lodě mají přístup jen se zvláštním povolením od krále. Throennský přístav byl již několikrát dobyt a Groda už to nebavilo, vydal zákon, loď, která nemá povolení s královskou pečetí, nesmí vjet do přístavu.

Mladík seběhl schody a v dáli už viděl na přístavní mola, která vybíhala do moře. Nechápal, proč má jít do přístavu, ale nikdy se nevzepřel otcově rozkazu. Proběhl několika dalšími uličkami, až se mu rozevřel výhled na moře a několik obchodních lodí stojící v přístavu. Věděl, kam má běžet, protože když měl jeho otec ještě svou loď, kotvíval s ní stále na stejném místě.

„Á synu,“ zvolal jeho otec a otevřel svou náruč. „Konečně jsi tady, kde máš bratra?“

Chosé se zastavil, popadl dech a objal se se svým otcem. „Za chvíli by mě dorazit, copak se děje?“

„Sám jistě víš, co je dnes za den,“ řekl jeho otec a široce se usmál.

Samozřejmě, že to věděl, dnes dovršil dvaceti let. Čas kdy se Throeňan stává mužem a přebírá řemeslo svého otce. „Ano.“

„Tak tímto ti předávám své řemeslo jakožto kapitán bojové lodi a samozřejmě novou loď!“ řekl a ukázal na malou bitevní fregatu za ním.

„To je vtip? Tohle je moje loď? Moje vlastní fregata?“ Vykulil oči a zíral na krásnou loď.

Trojstěžňová s novými plachtami. Rozhodně kombinace mahagonového a teakového dřeva. Mahagon tvořil podstatnou část trupu a stěžně. Teak pak posloužil na výrobu kormidla, ráhen, okrajníku a dalších drobných kusů.

„Vtip to není, je vážně tvoje. Na tobě už akorát je pojmenovat ji a sehnat si posádku,“ řekl mu otec. Chosé tomu ale stále nevěřil. Věděl, že synové přebírají řemeslo, ale jelikož jeho otec o loď přišel, myslel si, že převzaté řemeslo bude razič mincí.

„O jméně nemusím nijak přemýšlet. Bude to můj Temný jestřáb. A stane se z něj nejobávanější loď pro všechny piráty.“ Poplácal svou loď a nemohl se dočkat, až s ní poprvé vypluje na širé moře.

Neváhal dlouho a vyšel na palubu. Změřil ji pohledem. Byla ukázková, naprosto přesná. Měřila sedmdesát pět kroků na délku a pětadvacet kroků na šířku. Ponor nepřesahoval osm kroků. Pohlédl do plachet, byly čisté, nepoškozené, v podstatě zářily. Kormidlo mu sedlo přesně do ruky a lehce se s ním otáčelo. Dokonce cítil, jak se zároveň s jeho pohyby, natáčí i kormidelní veslo.

Pod zadní palubou, těsně vedle schodů byly dvířka do kapitánské kajuty. Police na mapy, houpací síť jako postel, dokonce i s polštářem a přikrývkou. Kalamář na inkoust, skříň na oblečení. Chosé byl v sedmém nebi.

V podpalubí bylo připraveno místo pro čtyřicet až padesát námořníků. Na obsluhu tolik lidí, ale potřeba není.  Třicet členů posádky by mělo loď dokonale zvládnout. Prostor pro zásoby byl obrovský, skoro na deset krav, pomyslel si Chosé a vlastní myšlence se zasmál.

„Kde jsi na to vzal?“ zeptal se otce, když se vrátil na molo.

„Šetřil jsem,“ zněla odpověď. Jeho otec však věděl, že bude namítat, tak ho rychle umlčel zvednutou rukou. „Prostě se o něj dobře postarej.“

„To budu!“pronesl Chosé a rukou se plácl do hrudi, aby dal najevo hrdost.

Prohlížel si loď celý zbytek dne, s Maximem prošli každý palec lodi. Každý vylezl na stěžňová lana a zkontroloval uzly. Sešli se u pozorovacího koše. Postavili se do něj a užívali si ten výhled. Širé moře, nic jiného než modrý povlak.

„Vidíš a tohle budeme pozorovat každý den. Budeme se plavit pot Throeňanskou vlajkou a probrázdíme každý kousek světa. Budeš můj spolukapitán. V podstatě to bude vyšší hodnost než první důstojník. Bereš tuto hodnost?“ Otočil se na svého bratra.

Maximus přikývl.

„Mám pro tebe jeden zvláštní úkol,“ řekl mu otec další den ráno.

„Ještě jsem si nesehnal posádku,“ namítl Chosé, ale otec ho opět umlčel zvednutou paží.

Zavrtěl hlavou. „Loď nebudeš potřebovat. Potřebuji, abys tohle odnesl do Rengordu. Jsou to nějaké návrhy na nové mince. Král si přál je vidět dříve, než je začneme razit. A prý taky uvažuje o změnění názvu, asi už se mu naše dlouholeté quinary nelíbí.“

Chosé si to musel znovu přebrat. Takže s lodí se nikam nechystá, jen půjde pěšky do Rengordu doručit několik blbých návrhů na mince a zeptá se krále, jak je na to s novým názvem? To to nemohli poslat po nějakém poslíčkovi, který za to dostane zaplaceno?

Ale jako by mu otec četl myšlenky. „Poslíček je určený králem. Jak myslíš, že by prošel přes Údolí králů bez povšimnutí?“

„Dobře, odnesu to,“ souhlasil. Otcova slova byla moudrá, vždy byla, ale on už byl tak nedočkavý na plavbu, že si nevšímal ničeho jiného. „Ale doufám, že lodi se za tu dobu nic nestane.“

„Neboj se, synu, budu ji hlídat jako oko v hlavě,“ řekl a ukázal na své oči. Ironií bylo, že přes levé oko měl pásku.

„Dobře tati. Kdy mám vyrazit?“

„Hned, tady máš ty papíry a otázku si snad pamatuješ ne?“ Podíval se na něj.

Chosé přikývl. Vzal si vak s jídlem, který mu narychlo připravila matka a svou dýku pro případ nejvyšší nouze.

Cesta by měla trvat asi dva dny pomalou chůzí, Rengord od Throenny není příliš vzdálený. Když nasadím rychlejší tempo, budu dřív tam a dřív doma, tím pádem i dřív na moři, pomyslel si a přidal na tempu.

Do Údolí králů to je přibližně deset mil. Přes údolí cesta trvá tak půl dne a odtamtud do královského města také půl den. On pro barbary nepředstavoval prakticky žádné nebezpečí a nebyl ani král. Měl by projít bez újmy a ještě se určitě pokochá tamější krajinou. Údolí králů je považováno za přírodní skvost celé Alárie. Sbíhá do hlouby asi míle a půl a středem protéká Rolfský potůček. Ten byl pojmenován po prvním králi Alárie Rolfovi Masochtivém.

Byl znám svou odporností v jídlu a masu. Nejen, že do své kuchyně nechal vozit všelijaké zvířecí maso i z neužitkových či nemocných zvířat, ale také z bojovníků padlých v boji. Nikdy si neuvědomoval, jak je to odporné.

Chosému utíkala cesta raz dva, přemýšlel o tom, jak se budou houpat na palubě Temného jestřába, jak bude prořezávat vlny a dávat rozkazy.

V Údolí králů přespal pod převisem s malým ohněm a ráno se vydal na další cestu. Bylo mu divné, že nepotkal ani jednoho barbara, ale proti srsti mu to rozhodně nebylo, necítil se tak v žádném nebezpečí a pomohlo to jeho morálce pokračovat dál.

Dýku za cestu nevytáhl ani jednou, ale uvažoval o tom, že na cestě zpět něco uloví, aby to mohl na trhu prodat. Pár zajíců, možná by si dovolil na srnku nebo laň. Nejvíce peněz je však za divočáka a jelena, ale věděl, že to sám a bez luku neuloví.

Trvalo přesně půl dne, než došel do Rengordu. V Hostinci U Roztrženého rukávu si dal oběd s pořádným soudkem piva. Koupil si dvě klobásy a kus uzeného na cestu zpět a šel za králem.

KAPITOLA DVANÁCTÁ

„Vidím ho! Vidím Rengord!“ zakřičela Jess. Ohlédla se na svých deset kamarádů, kteří unaveně šplhali na kopec. Jen co zaslechli tu skvělou zprávu, nabrali nové síly a zbytek vyběhli.

Zadívali se na hlavní město jejich země. Rengord byl situován téměř do středu ostrova. Hradby kopírovali tvar města, téměř oválný tvar a měl pouze dvě brány, každou situovanou k jednomu pólu, přičemž severní byla hlavním vstupem. Obchodníci, zásobovači, královské návštěvy a další se museli prokázat svými povoleními nebo papíry.

Menší hrad stál na západní straně u hradby. Byl od ní dělen vodním příkopem a hlídán nepřetržitou stráží. Král měl svou komnatu téměř v podzemí, bylo to rozhodně méně typické. Královské komnaty byly obvykle umístěny v té největší věži. Většinu svého času však trávil ve velké místnosti, která sloužila k plesům, bálům, korunování a schůzím hradní stráže.

Skupina na vrcholu kopce nabrala dech a svižným tempem sešla dolů. Zastavila se však u Jižní brány a odtamtud byla vyslána k bráně severní. Tři a půl míle po obvodu kruhu jsou od sebe vzdáleny a za necelé čtyři hodiny stála tam, kde měla.

Chlápek z městské stráže otevřel malá dvířka ve výšce očí. „Co ráčíte?“ zeptal se. Byl z něj cítit alkohol a Pror zadržel dech.

Dlouze vydechl a promluvil: „Jsme očekáváni. Přicházíme z Ebutany a máme být doprovod Athigovi na královský dvůr do Menoru.“

„Takže vás král Grod očekává?“ pronesl a znovu na kapitána vydechl. Ten zavrávoral a málem upadl.

„To jsem právě řekl!“ zvýšil hlas.

„A papíry máte kde?“ zeptal se.

Pror začal vztekem rudnout. Cholerik se v něm probudil a on svíral šíp v ruce. „Pusť nás, nebo ti tohle zapíchnu mezi oči!“ řekl hrubě a mával mu jím před obličejem.

Zbytek skupiny stál tiše za ním. Denger jako jediný se hrabal ve vaku a lovil papíry, které mu Athurn dal s dopisem. Pak je podal Prorovi, ten se nadechl a uklidnil.

„Tady!“ odsekl. Podané papíry si strážný vzal a zabouchnul okénko.

Ozývalo se bručení, mumlání, kašlání a hrubý smích. Nic nenaznačovalo, že by si ty papíry prohlídli a jen svým kamarádům předváděl čekající skupinu.

Znovu otevřel dvířka a vyslal svůj odér na dlouhou výpravu. Dost zapáchal, aniž by promluvil, ale jeho dech byl vražedný. Prorovi se zamotala hlava a ostatní si silně zmáčkly nosy.

„Tak tedy jděte,“ řekl a podal mu papíry nazpět. Kapitán si je rád vzal a pokýval na poděkování strážnému. Všichni se pak uvolněně o několik kroků dál nadechli a plíce naplnili neznečištěným vzduchem.

Velká vrata se otevřela a zajistila si plnou pozornost. Byl to nový svět, Ebutana byla menší a né tak uzavřené město. Rengord byla samostatná jednotka. Společenské sevření bylo znatelné.

Hlavní ulice byla cítit starými pijáky a potem. Pohledy místních chudých měšťanů se na čisté a upravené bojovníky v lesklých zbrojích upřely a nenechaly si z nich uniknout jediný kousek. Cesta byla dlážděná, ale nijak neupravovaná. Díry byly na každém kroku.

Šli mlčky a věděli proč. Semkli se. Zraněné sevřeli uvnitř kruhu, aby nedali najevo zranitelnost.

Cesta k hradu je přímá a lemovali ji malé obchůdky, hostince a obytné domy. Městské rozdělení vrstev je jako plátky sýra. Král představuje velmi kvalitní ovčí sýr s ostrým kořením. Měšťanstvo a chudina je ten nejobyčejnější sýr, který na trhu seženete kdekoliv. Čím vyšší obsah tuku, tím bohatší vrstva města.

Po několika krocích se skupina dostala do mnohem čistší části města. Gladi správně přirovnal tuto společnost ke kozímu sýru.

„Co takhle se někde stavit na jídlo?“ navrhl Charlie. „Nemohu říci, že by mi tvé jídlo nechutnalo,“ pokynul k Ledníkovi, „ale stále to samé už můj žaludek odmítá.“

Ledník dělal, že neslyšel ani slovo z toho, co jeho přítel říkal a nadále se věnoval čištění svého nože.

„Neměli bychom se zdržovat. Už takhle nám čas rychle utíká pod nohama,“ namítl Denger.

„Dengi!“ upozornil ho Pror a přitáhl na sebe pohledy svých druhů. „Já jakožto kapitán, nařizuji najít vhodný hostinec a zamluvit jedenáct míst!“ rozkázal.

Ledník zvedl hlavu od nože. „Znám tu jedno dobré místo. Otec mě tam jednou vzal, když byl ještě naživu.“ Při posledním slově mu selhal hlas.

Bylo ticho, jeho přátelé čekali, až řekne název onoho místa. A on čekal na to, jestli je to jméno zajímá. Zírali na sebe a nálada houstla.

„Jak se jmenuje?“ rozsekla to náhle Teresa.

„U Roztrženého rukávu, odsud by to mělo být kousek. Jen o tři ulice vpravo,“ odpověděl a prstem ukázal směr.

Většina opět přehlasovala bývalého kapitána. V hostinci bylo prázdno až na dva stoly. U jednoho sedí mladík kolem dvaceti a láduje se klobásou. U dalšího seděl obtloustlý muž a spal na stole, očividně ho uspalo pití.

Sesedli si k největšímu stolu a objednali si jídlo a pivo. Leon se rozhlédl a svůj pohled zaměřil na hlavu divočáka visící nad dveřmi. Rozhodně už tam nějakou dobu byla, pokrýval ji minimálně palcový nános prachu. Vlevo ode dveří byl pult a za ním hostinský. Byl to starý zarostlý chlap a do dřevěných korbelů každému naléval objednané pití. Položil je na stůl a dodal, že jídlo bude za chvíli.

Místností se linula vůně uzených klobás a ryb, protože zápach odcházel otevřeným oknem u spícího tlouštíka.

„Tady to máte,“ řekl hostinský a přinesl jídlo. Před každého položil dřevěné prkýnko s dvěma klobásami a chlebem.

„Díky! Takže teď si probereme další kus cesty,“ řekl Pror a kývl hlavou na hostinského.

Všichni nastražili své uši a vyčkávali, co jejich kapitán vymyslí. Pror se zhluboka nadechl, napil se a kousl do klobásy.

„Až vypadneme odsud, musíme jít rovnou na hrad. Poté co nás král přijme, budu mluvit já, abychom předešli nějakým nedorozuměním. Předám Grodovi dopis a snad by jeho mágové světla mohli podívat na zraněné. Přibereme Athiga do skupiny a zítra ráno vyrazíme do Throenny, kde doufám najdeme odvoz co nejrychleji. Až dorazíme do Menorského přístavu, odtamtud se vydáme do Tabasu.“ Nastínil svůj plán a opět se zakousl do klobásy a chleba, který zalil pivem.

Tabas je hlavní město Menoru, který je umístěn severovýchodním směrem od Rengordu. Sídlí tam Gedard Zlatovousý, který má být zanedlouho nahrazen jedním ze svých synovců.

„Jen jsi řekl, co je nevyhnutelné udělat, ale víš, jak v přístavu tu loď seženeš?“ zeptal se ho Denger a Pror znejistěl.

„Předpokládal jsem, že s tím nám pomůže právě ten dopis,“ řekl a zablesklo se mu v očích.

„Ty snad víš, co se v tom dopise píše?“

Kapitán zavrtěl hlavou. Nemohl to vědět, dopis byl zapečetěný a král by poznal, kdyby ho předtím někdo otevřel. Dlouze se zamyslel. Jak sehnat loď? Snad možná… ne. Začala ho z namáhavého přemýšlení bolet hlava.

„Uznávám, ty máš nějaký nápad?“ Zvedl ztěžklou hlavu a podíval se na Dengera, který se culil. Hned mu bylo jasné, že on nápad nějaký má.

„Ten kluk, co sedí támhle,“ pokynul hlavou ke stolu v rohu, „je Throeňan. Nebo aspoň nosí jejich oblečení. Může mu být něco do pětadvaceti, a Throenna je přístav a každý druhý tam má loď ne?“

Domluvil a všichni přikývli, že pochopili. I přesto že to mu tak nebylo. Takový mladík nemůže být přeci kapitánem, je jen o něco starší než my, pomyslela si Jess. Ren jako by její myšlenky četl a přitakal.

„To máš v plánu za ním jít a nakázat mu, aby nás převezl do Menoru?“ zeptal se Pechy se zdviženým obočím.

 Denger přikývl. „Jo, v podstatě se to tak dá říci.“

„Dobře, ale nezapomeň, že s námi ještě Athig ani není, ten kluk se může ztratit, než my vůbec dorazíme na hrad,“ namítl Maris. Ostatní souhlasně přikyvovali, a vždy se přidali na stranu toho, kdo měl zrovna rozumnější argument.

„Proto mám v plánu jít za ním teď hned,“ zašeptal Denger a zvedl se od stolu.

Zbytek skupiny tvořil obecenstvo a přihlíželi rozhovoru mezi těma dvěma. Denger na to, že byl téměř o tři roky mladší, byl o něco vyšší. Vypadalo to, že se představili a podali si ruce. Denger si k němu přisedl a začali se bavit o převozu.

Stáli před královským hradem a čekali, než spustí most přes vodní příkop.

„Nikdy jsem tohle uprostřed města neviděla,“ zašeptala Teresa do skupiny. Nevídané to vážně bylo, tento příkop obíhá pouze okolo hradu, byl kdysi vyhlouben nevolníky a napuštěn vodou, kterou sem nanosili ve vědrech. Tvoří pravidelný kruh a nemá jediný přítok a nikam neodtéká.

Dřevěný most zaduněl o kamennou cestu a stráže jim pokynuly, že mohou vstoupit. Museli odevzdat zbraně, včetně nože na porcování jídla. Pror z vaku vytáhl dopis a byli odvedeni ke králi do velké síně.

Jak se sluší a patří, poklekli a poděkovali za přijetí. Grod se zvedl z trůnu a přešel k nim. „Kdo je kapitán?“ zeptal se. Byl moc dobře seznámen s tím, jak bojovníci pracují.

Pror zvedl hlavu a následně se postavil. „Já, pane,“ řekl.

Gord se však usmál a přešel ho. „Nene, tomu nevěřím. Ty bys nebyl schopen je přivést z Ebutany až sem.“

To se Prora dotklo, ale všechny připomínky si nechal pro sebe. Musel uznat, že nebýt Dengerových rad, nedošli by sem.

„Pak to tedy asi budu já,“ řekl předchozí kapitán a králi se poklonil. Grod si ho svým pohledem změřil a usmál se.

„Čekal jsem spíše dívku, ale budiž,“ sevřel ruce a zadíval se na Teresu s Jess. „A jaká byla cesta?“

Denger zaváhal. „No pane, cením si vaší starosti, ale myslím, že nejlepší by bylo, kdybychom s nástupcem Athigem vyrazili co nejdříve,“ namítl velmi opatrně.

„Tak snad zde zůstanete do zítřka, dnes už byste došli nejdál k městským branám.“ Zasmál se a opět zvážněl. „Navrhnu ti tohle. Nechám poslat pro Athiga a mé ranhojiče, kteří se postarají o tvé zraněné. Služebné vám připraví tři pokoje. My si mezitím o něčem popovídáme, co ty na to?“

Denger přikývl. V hlavě mu vrtalo, co je to ranhojič. Že by nějaké nové uplatnění, zamyslel se. Zeptal se na to.

„No jsou to mágové s elementem světla a dobře cvičení na uzdravování, ale vymyslel jsem si pro ně lepší jméno. Ranhojiči taky přesně vystihují podstatu jejich práce, nebo ne?“ Zadíval se na Dengera a poté na zraněné. Rukou mávl na nějaké služebné a ty začaly plnit to, co král právě pronesl.

Odvedly tři ze skupiny nějakou chodbou a Athig vešel do síně jinou. „Zdravím,“ řekl a usmál se.

Přikývnutím přítomní dali najevo, že o něm vědí, a že zdraví také. Král si Athiga s Dengerem odvedl ke stolu v rohu místnosti a ostatním dovolil chovat se na hradě jako doma.

„Zde vám Athurn posílá dopis. Je určený přímo vám, já nevím, co v něm stojí,“ řekl Denger a podal mu zapečetěnou obálku.

Král nekoordinovaně pokýval hlavou a položil ho vedle sebe. „Podívám se na něj později.“

„Takže vy jste ta skupina zdatných bojovníků, kteří mi budou dělat doprovod?“ zeptal se Athig. Denger přikývl.

KAPITOLA TŘINÁCTÁ

Oblak dýmu se vznesl v rohu místnosti, kde u stolu seděli dva mladíci a stařík. Vášnivě o něčem debatovali a nevnímali okolí. Velkou síní se linulo teplo a světlo ohňů pravidelně rozmístěných po obvodu. Mísy, zavěšené čtyři stopy nad hlavami, byly naplněné uhlíky a tak byl oheň stálý až do pozdních hodin.

Středem místnosti se táhl dlouhý masivní stůl s čtyřiadvaceti židlemi a trůnem v čele. Zanedlouho bude použitý pro bohatou večeři.

Světlovlasý mladík seděl naproti zdi a očima těkal mezi králem a návštěvníkem. Unaveně se protáhl, podepřel si hlavu a čekal na vhodnou chvíli pro vmísení se do jejich rozhovoru. Ta přišla o pár minut později, mezi slovy bylo a ale.

„Strýčku, myslím, že ti o jejich cestě vyprávět nechce, jen mu zdvořilost nedovoluje říct ti to,“ pronesl klidným hlasem. Nemohl dopustit, aby se jeho pohled setkal s královým, tak soustředěně přeměřoval kamenné kvádry tvořící zdi. Bylo to ovšem zbytečné, věděl, že jsou na nehet stejně velké.

„Koukám, že pro tebe etiketa královského dvora také moc neznamená.“ Nasupil se stařec. Nakonec ale musel uznat, že se na synovce nemůže zlobit, protože ani on sám nikdy nebyl jejím striktním dodržovatelem.

Po nedlouhém tichu král pokračoval: „Tak co bys se mnou rád probral?“

Denger pohledem poděkoval svému zachránci a přeměřil si krále. „Víte, rád bych doplnil naše zásoby, nechal u vašich ranhojičů uzdravit své zraněné a také-“

„Také dopravu po moři, že?“ Skočil mu do řeči král.

Vysoký mladík zavrtěl hlavou. „To už mám vyřešené. Abych pokračoval, také jestli zde ve městě máte obchod s materiálem na výbušniny.“ Zaměřil se na Grodův obličej. Ten hrál několika výrazy najednou. „Ráno chci vyrazit brzy, takže bych uvítal, kdybyste byl připraven.“ Pokynul hlavou k Athigovi. Ten krátce přikývl.

Král si promnul bradu a zvedl své huňaté obočí. Okamžitě bylo jasné, že mu něco není zcela jasné. „Ten odvoz jsi sehnal kde?“

Denger otočil hlavu ke Grodovi a usmál se. Už předtím věděl, že tato poznámka neprojde bez vysvětlení. „No, Thoreňana mezi místními zde rozeznáte velmi snadno…“

Komnaty byly prostorné a luxusně vybavené. Největší část pokoje zabíraly postele. Chlapci měli rozdělená lůžka ve dvou pokojích a dívky se musely spokojit s manželskou postelí s nebesy. Terese s Jess to ale bylo jedno, užívaly si pocit toho, že se konečně pohodlně vyspí v měkkém a ne na tvrdé, studené zemi.

Dívky měly výhodu, kterou jim kluci hodně záviděli. Do večeře zbývají tři hodiny, to znamená, že každá mají na koupel hodinu a pár minut. Na rozdíl od nich, chlapců bylo devět a tak na každého vyšlo necelých dvacet minut, včetně oblékání. Slavnost se konala jen několik minut po večeři a návštěvníci jsou zváni.

„Ty šaty jsou krásné,“ zavýskla Jess a nemohla se od nich odlepit.

Teresa však zavrtěla hlavou. „Já si nejsem úplně jistá, jestli budu schopna se do něčeho podobného navléknout. Radši si vezmu své kalhoty.“

„Na to zapomeň, nemůžeš si na slavnost vzít kalhoty!“ Zvýšila Jess hlas. V rukách si stále pohrávala se svými šaty a neustále je prohlížela a hledala další detaily.

Byly karmínově červené, rozevláté a bohatě zdobené všemi možnými drahokamy. Krajky lemovaly výstřih a konce rukávů.

„Já rozhodně nemám v plánu příliš slavit,“ namítla Teresa. Když se však koukla na výraz své přítelkyně, protočila oči a po nějaké době urputného přemlouvání povolila a souhlasila.

Služebné se dívek ujaly a než se vykoupala jedna, druhá byla provedena po hradě. Rozhodly, že si hodí mincí. Teresa měla hlavu a na Jess zbyla loď, ta představovala zadní stranu mince. Po dopadení bylo jasné, že Jess vyhrála. Užije si koupel první.

„Kam si přejete vyrazit madam?“ zeptala se služebná.

Teresa vytřeštila oči a začala se nekontrolovatelně smát. Služebná vůbec nechápala její chování a znejistěla. Polil ji pot a předpokládala, že řekla něco špatně. Silně se jí rozbušilo srdce a rozklepaly ruce. Stále sledovala oslovenou dívku a čekala na odpověď, aby to uspíšila, tiše si odkašlala.

„Omlouvám se,“ zrudla Teresa, když si uvědomila, co její smích způsobil. „Rozhodně mě ale neoslovujte madam, vždyť jsem mnohem mladší než vy!“

„Na tom nezáleží mad-“ Zasekla se, když Teresa zvedla prst.

„Slečno, nebo Tereso. Madam je pro mě fakt hrozný.“

„Chtěla jsem říci, že u nás na věku nezáleží. Madam bych vás měla oslovovat, i kdybyste byla nemluvně. Jak se sluší a patří, jak nás učili. Zde na hradě madam oslovujeme všechny dívky, především návštěvnice,“ řekla služebná a odvrátila pohled.

„No dobrá, ale prosím, oslovujte mne tedy tak, jak jsem vám poradila.“ Uvědomila si, že ji musela zmást. Ony jsou od malička učeny jednomu řádu, které jako služebné musejí dodržovat a ona jí to narušuje v tom největším rozsahu. Přikývla.

 „Hlasuju pro Leona, smrdí jako Buratovo nohy!“ zakřičel Pror a od svých druhů si vysloužil úsměvy.

„Já ti dám, že smrdím. Ty bys měl jít první, aby před tebou Jess neutekla!“ Vrátil mu bratr blbou poznámku a chlapci teď přešli na jeho stranu a poplácali ho po zádech.

„Máš pravdu, ale aspoň si mě nějaká holka všimne!“ Vybuchl Pror ve smích.

„Děláš, jako kdybychom nebyli úplně stejní!“

„Jsem víc okouzlující, navíc nejsem přiblblej kluk, který si z každého musí dělat srandu!“

Leon zrudl, ale sám nevěděl, jestli vztekem nebo stydlivostí. I když urputně přemýšlel, na nic, jak to bratrovi vrátit nepřišel.

Hlasováním se rozhodlo pořadí chlapců, ti kteří se zrovna neumývali, byli pozváni na ukázku výcviku hradní stráže a obyčejných vojáků.

Přišel pro ně chlap v lehké zbroji a ozbrojen jen malou dýkou. Měl respekt. Kluci jsou sice pouze děti a většina z nich menší než on, ale věděl, že prošli tvrdším výcvikem a není radno si s nimi zahrávat. Nechali Prora v rukách služebných a vydali se na plochu kousek za město.

Stála tam malá budova, která sloužila jako zbrojnice a vedle ní byl vyznačený kruh. Okolo něj seděli mladíci připravení na boj. Když byl jeden z nich vyvolán, musel okamžitě nastoupit do kruhu a utkat se s vítězem předchozího boje. Ten, který vydržel nejvíce bojů, byl odměněn přízní kapitána výcviku.

„Nechtěl by se některý z našich návštěvníků protáhnout?“ zeptal se starší chlap s rukama založenýma na prsou. Byl mohutný, vysoký a svou zjizvenou tváří dával najevo, kdo tu má poslední slovo.

Otázka byla přesněji směřována na Dengera s Charliem. Lukostřelci jsou prý cvičeni jinde a dnes mají volno. Ani jeden z nich se do toho ale nehrnul, odpočinek by jim teď prospěl víc, než další trénink.

„Klidně můžete jít oba,“ navrhl kapitán. Očekával, že nadšeně přikývnou a budou souhlasit, stal se ale opak.

Dengera napadla spásná myšlenka. „Ty tu máš výcvik na boj jeden na jednoho, tak prosím, máš šanci se předvést.“

Od Charlieho si vysloužil vražedný pohled. „Radši tohle, než se po nocích ploužit někde pro informace a nemoct spát.“

„No jo, už jdi, nebo chceš támhle nechat kapitána čekat?“

Gladiátorovi byla poskytnuta zbraň a štít. Postavil se do kruhu a čekal, než kapitán vybere jeho protivníka. Ten se rozmýšlel dlouho, očima přeměřoval všechny chlapce. Hledal na nich známku nervozity, strachu či rozrušení.

„Etacu, je to na tobě,“ řekl a v chlapci zamrazilo. Prozradilo ho náhlé poklepání prsty na stehně.

Oslovený se zvedl a z čela si rukávem setřel pot. „A-ano pane,“ šeptl. Od kamaráda si vzal meč a štít a postavil se naproti soupeři.

„Neboj se, pokusím se ti neublížit.“ Usmál se na něj Charlie, ale tím Etaca znervózněl mnohem více.

„Etacu, budeš útočit první. Začněte!“ rozkázal kapitán.

Chlapcova nervozita ho dohnala, nemohl hýbat nohama a rozhodně neovládal svůj dech. V duchu se neustále uklidňoval a nutil k pohybu, ale neúspěšně.

„Pohni se! Nemáme na to celý den!“ zařval rozčíleně kapitán a změnil postoj. Ruce měl zaťaté v pěst a obličej nabíral barvu rajčete.

„Udělej dva kroky vpřed a máchni mečem zleva, bude se snažit ho odklonit štítem, ale skrč se a zamiř mu na nohy, uvidíš, jak ho to překvapí,“ ozvalo se za nervózním Etacem. Byl to dívčí hlas a on nevěděl jak reagovat, chtěl se otočit, aby věděl, kdo mu poradil, ale nakonec usoudil, že by to nebyl dobrý nápad.

„Co?“ zašeptal.

„Prostě to udělej!“

Chlapcův pohyb všechny překvapil. S mečem krájel vzduch s lehkostí a máchl s ním zleva, jak mu dívka poradila. Jeho zas překvapilo, když jeho soupeř provedl přesně ten pohyb, který měl očekávat. Skrčil se a meči zatnutím svalů dodal razanci.

Charliemu chvíli trvalo, než mu došlo, co se děje, ale jeho reflexy ho zachránili rychlým výskokem. Po dopadení lehce zavrávoral, ale rovnováhu udržel a vrhl se na Etaca.

„Co teď?“ zašeptal a doufal v odpověď.

„Už ses jednou pohnul, teď ať pracuje tvůj mozek. Jen ti prozradím, že jeho slabinou je levá strana,“ sdělila mu dívka. Musel se spokojit i s tím, na bitevním poli mu nikdo přeci radit nebude.

Zaměřil se na Charlieho a čas jakoby se zpomalil. Prohlédl si ho a vyhodnotil všechny možné cesty, jakými by se mohl jeho výpad ubírat. Charlieho ruka se hýbala pomalu a Etac viděl, že směřuje na horní sek.

Mrkl a čas se vrátil do normální rychlosti. Věděl, že tento souboj může ukončit jediným výpadem meče. Štítem vyvrátil Charlieho útok a mečem vyrazil vpřed.

Charlie si jeho záměru všiml a na špičce se natočil a těsně uhnul čepeli. Velmi dobrý tah, to mě mohlo stát čest, pomyslel si.

Jenže to by nebyl Charlie, aby nebyl lstivý a svého soupeře nenechal ani nadechnout. Štítem ho srazil k zemi, špičku meče nasměroval k jeho krční tepně a usmál se.

 „Výborně Etacu,“ pochválil ho a mladík ležící na zemi se zazubil.

Neporazil ho, ale věděl, že si nakonec vedl dobře. On má přeci jen jiný výcvik, připomněl si.

Charlie mu pomohl na nohy a oba se oprášili od prachu. Podali si ruce. „Díky, byla to dobrá lekce,“ řekl Etac.

„Nemysli si, že jsem si jí nevšiml,“ zašeptal mu.

Mladík ztuhnul a vzpomněl si na dívku, chtěl jí poděkovat, otočil se, ale už tam nebyla. „Kdo to byl?“

„Prostě jedna holka,“ odpověděl mu.

Etacovi došlo, že už ji pravděpodobně nikdy neuvidí, tak to nechal být. Posadil se vedle Charlieho a ostatních návštěvníků a další tréninkové boje sledoval s nimi.

„Zdravím kluci, myslím, že Pror už má koupel za sebou, řekl mi, ať pošlu dalšího v řadě,“ přišla mezi ně Teresa.

Etac se zarazil, samozřejmě, že ten hlas poznal, ale nedával nic najevo. Usoudil, že bude dobré, když ji pak někde odchytí a promluví si s ní o samotě.

„Tak to budu asi já,“ řekl Pechy a zvedl se.

Teresa si k nim přisedla. „Copak to tu sledujete?“

„Tréninkové zápasy mladých budoucích bojovníků,“ odpověděl jí Denger zároveň s milým úsměvem.

„Jo, tady mladej Etac se pěkně předvedl.“ Ukázal Charlie na kluka sedícího vedle sebe a dal mu herdu do zad.

„Mladej? Vypadá stejně staře jako my.“ Zasmála se Teresa a Etaca pozdravila. Ten jí věnoval rozpačitý úsměv a zrudl.

„No povídej, kolik ti je?“

„Sedmnáct,“ zajíkl se.

„No vidíte, stejně starý jako my,“ řekla.

„Co ty s Jess, už jste v pořádku?“ zeptal se Ren.

Přikývla, její noha už byla plně pohyblivá a Jessina kost už taky zcela srostla. Marisovi se do rány dostala špína, tak s ním ranhojiči měli trochu více potíží, ale už byl také jako rybička.

„Ona si teď užívá koupel a věřte nebo ne, dokonce mě přemluvila i k tomu, vzít si šaty!“ řekla s mírným naštváním.

„Nekecej! Tak na to se těším, až uvidím.“ Zasmál se Denger a ostatní s ním souhlasili.

Její vražedný pohled pak mluvil za vše a chlapci svůj smích raději schovali.

Velká síň se začala plnit lidmi. Chlapci se raději drželi u sebe a čekali na dívky. Přidal se k nim i Etac, kterého pozval Charlie, že s ním prý chce probrat nějaké věci k jeho dalšímu výcviku. Viděl v něm velký potenciál. Než však přemluvil krále, chvíli mu to zabralo.

„Si připadám jak princezna,“ odfrkl Gladi.

„No jo, je to fakt nezvyk mít na sobě čistý oblečení a ještě navíc to není ani moje vlastní ovčí kazajka,“ souhlasil Ren.

„Vy naděláte, jednou za čas se pořádně umyjete… Co budete dělat, až se budete chystat na svatbu?“ zeptal se jich Ledník, který si očividně jako jediný užíval čistotu svého oblečení.

„Teď začínej se svatbou, na to máme myslím času dost!“ oponoval mu Pror.

„U tebe bych si tím nebyl tak jistý.“ Zasmál se Denger.

„Já ani u tebe. Hele támhle už jdou,“ řekl Pror a ukázal na chodbu.

Všem chlapcům spadla čelist.

KAPITOLA ČTRNÁCTÁ

Měsíc ozařoval celé město, ulicemi se neslo ticho, které přerušovalo občasné chrápání spících strážných a chudých bez domova. Na hradě ale bylo živo. Král tančil uprostřed síně se svou ženou, která byla nejkrásnější dámou v síni. Královna však v této době měla postavení jen jako rodičky dědiců, naneštěstí se jim žádné dítě dosud nenarodilo. Grod svou ženu miloval tak moc, že prohlásil, že pokud se jim nepodaří zplodit vlastního potomka, do dne jeho padesátých let, vezme na hrad novorozené dítě jako dědice a jeho matku do služebnictva, z ulice chudiny. Děti tam obvykle nepřežijí příliš dlouho, protože matky nemají mateřské pouto k dítěti vzniklému ze znásilnění bohatými nebo cizinci.

Na vyvýšeném místě předváděli své umění potulní pěvci a herci a zajišťovali tak neustálou zábavu. Bojovníci se pomalu osmělovali a přidávali se po jednom k oslavě. Chlapci zvali k tanci každou dívku, kterou jen očkem zahlédli a Jess s Teresou už také vystřídali všichni, včetně krále a Etaca, který si u bojovnice zamluvil tanec alespoň ještě jeden.

Denger už začínal být značně nervózní, slavnost si užíval, ale jeho zodpovědnost za skupinu ho přesvědčovala, že už je čas.

Pozoroval všechny své druhy a viděl, jak se baví. Bezstarostné tváře mu vykouzlily malý úsměv na rtech, zvon odbíjející půlnoc ho ale zahnal. Vešel mezi vlnící se těla a hbitě mezi nimi proklouzl.

Hledal své přátele, musel jim říci, že by měli jít spát a připravit se na další den pochodu. Věděl ale, že tohle sdělení se jim líbit nebude, už je to dlouhá doba od toho, kdy si naposledy užívali takovéhle zábavy.

První zahlédl Teresu, kterou zdobily šaty enciánové barvy. Udivovala ho, ale byl trochu zklamaný, že to byla ona, které to bude muset říci první. Přistihl se, že zírá na její křehké tělo a dlouho se přemlouval k tomu, aby vůbec mrkl. Meče přeci patří do rukou mužů, povzdychl si.

Když si ale vzpomněl na trénování u Troka, musel se sám sobě vysmát, v mnoha cvičení byla lepší než on s Charliem dohromady.

Zahlédla ho a zamávala mu, úsměv, který denně vídal, ho dostával do kolen a teď tomu nebylo jinak. Zhluboka se nadechl a zamával jí nazpět. V hlavě se mu mísily různé myšlenky. Věděl, že k ní něco cítí, ale nebyl si jistý, jestli chce, aby to věděli i ostatní.

Blížil se k ní Etac a Denger si ho všiml. Cítil vůči němu odpor, ty jeho pohledy se mu nelíbili. Nechtěl jí ublížit, ale chtěl mu ji vzít.

Vyšli na zadní zahradu, on měl ruce v kapsách, ona sepjaté vepředu. Etac byl nervózní, protože nevěděl, jak začít. Myšlenky mu létaly sem a tam a v hlavě mu dělaly nepořádek.

Zastavili se před lavičkou a on pokynul, aby se posadila. Učinila tak a zadívala se na zářící měsíc. Etac několikrát lavičku obešel, přemítajíc, jak začít, ale stále nemohl najít správná slova. Přisedl si a vzal její ruce do svých. Odvaha podívat se jí do očí ho ale opustila.

„Víš… po tom boji, jsem ti chtěl poděkovat,“ začal, ale zasekl, protože si musel srovnat další slova, „myslel jsem si, že budeš nějaká ušmudlaná dívka, která jen tak něco plácne, ale když jsem tě uviděl, mé srdce… jak to jen povědět, poskočilo,“ dořekl, když ho napadlo ucházející slůvko.

Terese se lehce zamotala hlava, nevěřila vlastním uším. Etac byl přitažlivý na svůj věk, to musela uznat, jeho schopnosti v boji byly taky dobré, když se vzpamatoval. Jeho zářivě smaragdové oči stále vězely na lavičce. Uvolnila ruku z jeho sevření a položila mu ji na tvář.

Lehce se zachvěl a podíval se na ni. Nemohl nic říkat, stále čekal na její reakci. Sice nevyslovil otázku, ale nějak zareagovat přece musí!

„Nevím, co říci. Já jsem nikdy netušila, že by mě mohl mít někdo rád, když téměř každý den se vystavuji smrti. Toto je pro mě něco nečekaného, nového, promiň, omluv mě,“ řekla a odešla.

„Ty seš teda idiot,“ pronesl Denger několik minut potom.

Etac po něm hodil vražedný pohled. „Ještě mi řekni, že jsi nás sledoval a můj meč skončí v tvém břiše!“

„A na cestách jí budeš ochraňovat ty? Jako bojovník nestojíš za nic! Nech radši její bezpečí na mně a schovej se mezi své spolubojovníky ve vojsku,“ zabručel Denger. Rozhodně ji nechtěl nechat nějakému kloučkovi, který ani neví, jak říct holce, co k ní cítí.

„Tak se předveď, hrdino! Já o ni budu bojovat, až mě uvolní ze služby, najdu vás! Jestli bude mít zkřivený jediný vlásek, vlastníma rukama tě zabiju!“ Vstal a rozčileně se napřahoval.

„Nemá cenu tu s tebou trávit čas, a jestli si myslíš, že bych nechal, aby jí někdo ublížil, tak jsi hodně na omylu!“ Otočil se a namířil si to zpět do hradu.

Byl rád, že se udržel, a že se nebude zpovídat z toho, co ona mohla slyšet. Tedy myslel si to.

Vešel do síně a viděl, jak Pror tančí s Jess. Proč i já to nemohu mít tak lehké, pomyslel si. Oba vypadali šťastně, věřili si navzájem a byli jeden pro druhého, všem okolo už to muselo být jasné.

Gladi s Renem seděli u stolu a něčemu se hrozně smáli, oba před sebou měli položené malé sklenky, které byli prázdné a korbely piva. Z těch se rozhodně stali nejlepší přátelé.

Leon seděl s nějakou mladou dívkou u stolu a snažil se, být vtipný, což je věc, která mu jde ze všeho nejlépe. Dívka se usmívala a do rukou mu vložila nějaký malý předmět. Lukostřelec zrudl.

Zbytek chlapců seděl u stolu s králem a hráli kostky. Charlieho spokojený výraz dával najevo, že vyhrává, za to král se netvářil moc přívětivě. Pechy si pohrával s plamenem v mísách, takže se místnost ztemněla a nikdo nechápal, jak je to možné.

Ledník ochutnával jídlo a povídal si s kuchařem o receptech. Kuchař byla velmi vzácná věc, tuto službu obvykle plní ženy. Tlustý chlapík mu sem tam něco zašeptal a Ledník se lišácky zasmál.

Maris se jen snažil vyhrát další kolo v kostkách.

Dengerovi se stáhl žaludek, musel jim všem překazit tuto chvíli a poslat je do postele, jinak zítra nebudou schopni ujít ani krok. Překvapením pro něj bylo, když všichni souhlasili bez řečí.

Teď už zbývala jediná osoba. Udělal chybu, že si nevšiml, kam odešla. Vyšel zpět na zahradu, lavička byla prázdná, ten holobrádek tam už také nebyl. Musel přemýšlet.

„Mým směrem nešla,“ rozhlédl se, „kdyby šla tudy, nikam by se nedostala, pokud by se vrátila zpět do hradu, viděl bych ji.“ Šeptal si pro sebe. Sklonil hlavu, protáhl se a všiml si cesty vedoucí okolo hradu. Nepochyboval, musela jít tudy.

Našlapoval tiše, jako zvěř na lovu. Rozhodně neměl zapotřebí probudit stráže, které jsou každých deset metrů. Seběhl kopec, který vedl k městským branám.

„Co tady chceš?“ Vylekal ho jeden strážný.

Uklidnil své bušící srdce a přišel k němu. „Nejsem zloděj, pane. Jdu z hradu, mám otázku,“ šeptl.

„Hmm,“ pobídl ho strážný, který zívl. Byl cítit pivem a klobásami.

„Nešla tudy dívka?“

Strážný se hlasitě zasmál. „Kdyby tudy prošla ženská, myslíš, že bych stál tady?“

Dengerovi netrvalo dlouho a pochopil. Napřáhl se a jeho pěstí přistála smraďochovi ve tváři. „Nehorázný prase,“ pronesl a kopnutím ho po zemi poslal zpět ke zbytku skupiny.

Jestli tudy nešla, musela někde odbočit, pomyslel si. Vrátil se po cestě zpět a narazil na ulici, která vedla do města.

Zastavil se před nějakým domem. Zaklepal. Dveře se otevřely a v nich stál starý muž a vedle něj jeho malá žena. „Omlouvám se, že ruším. Neviděli jste zde procházet dívku v šatech?“

Stařec si ho prohlédl a přikývl. „Kdo ji hledá?“

„Já, jsem její přítel, trochu se nepohodla s jedním chlapcem a utekla. Už dobrou hodinu ji hledám.“

Žena se na něj přívětivě usmála a ukázala, že má jít dál. Denger tak udělal. Když procházel dveřmi, musel se skrčit. Měl nechápavý výraz, má hledat Teresu, né chodit ke starcům na návštěvu!

„Pojď sem!“ nařídila mu paní.

Vešel k ní do pokoje a v ten moment mu spadl kámen ze srdce. Ležela v posteli a spala. Poděkoval bohu, že je v pořádku a následně i starcům.

„Našel ji manžel, seděla v rohu a plakala, nedalo se říci, že věděla, kde je,“ řekla stará paní.

Vzal ji do náruče a ve dveřích poděkoval ještě jednou. Vrátil se s ní do hradu, ostatní na ně netrpělivě čekali a ulevilo se jim, když je zahlédli v chodbě.

„Konečně!“ Přiběhla k nim Jess. „Je v pořádku?“

Denger přikývl. „Zítra vám to všem řeknu, ale už bychom měli jít vážně spát.“

Každý se zalezl do svého pokoje. Teresa byla uložena do postele a Denger se vrátil ke klukům. Věděl, že tady už bude v bezpečí.

Přišel za ním Pror a poplácal ho po zádech, slyšel, jak si pro sebe něco mumlá a vyrozuměl slova jako hlupák a holobrádek.

„Hledal ji taky, vrátil se před chvílí. Prý zaklepal na každý dům ve městě,“ řekl mu a šel si lehnout.

Dengera to překvapilo, ale byl tak unavený, že se rozhodl se tím zabývat až zítra.

Noc všechny uložila do snového světa a připravovala je na další cestu.

KAPITOLA PATNÁCTÁ

Etac si hluboce oddychl, když zjistil, že je Teresa v pořádku na hradě a vrátil se domů. Bydlel s nemocným otcem a sestrou v malém domku blok za ulicí chudiny. Při jejím procházení přemítal o tom, jak se postará o sestru, až jejich otec zemře.

Dokud si to mohl dovolit, dával náhodnému chudému dva quinary. Není to moc, ale na chleba vědro čisté vody to vystačí.

Zámek klapl a do místnosti vstoupil zároveň s mladým mužem i závan studeného vzduchu. Etac zavřel a odložil svou společenskou kazajku na věšák. Pohledem zavadil o díru velikosti palce a zoufale si vzdychl.

Vešel do pokoje vedle haly a zastavil se o otce. Byl starý, léta dřiny kováře se na něm podepsala. Těžce oddechoval a občas zakašlal. Při dalším záchvatu kašle se probudil a sápal po vodě. Etac okamžitě zareagoval a podal mu pohár.

Stařec mu poděkoval a věnoval mu úsměv. „Co oslava?“ zeptal se s dávkou námahy.

„Povyprávím ti zítra, teď spi,“ šeptl a povytáhl jeho přikrývku. Polibek na čelo otce uklidnil a ten znovu usnul.

Vešel do kuchyně, kde na něj čekala jeho osmiletá sestra. Spala s hlavou opřenou o stůl a před ní stál hrnek vychladlého čaje. Opatrně ji vzal do náruče a odnesl do jejich pokoje. Byl malý a útulný, jedinými kusy nábytku byly dvě postele a jedna menší skříň, svou omšelostí dávala najevo, že se každým dnem rozpadne.

Položil ji do postele pod oknem a dal jí její hadrovou panenku, kterou kdysi vyrobil. Z bedny pod jeho lůžkem vytáhl kus papíru a někde našel i kalamář s brkem.

V kuchyni si posvítil svíčkou a uvařil si čaj na zahřátí. Aby výsledek ještě posílil, nalil si do něj trochu otcovy staré kořalky.

Dlouhým douškem začal své přemýšlení nad vzkazem pro ni. V tom ale někdo zaklepal. Etac sebou trhl a zbystřil své smysly. Nechápal, jak by se u něj někdo mohl objevit dvě hodiny po půlnoci. Odložil papír a šel ke dveřím.

Po otevření spatřil svoji dlouholetou kamarádku z města a oddychl si. „Co potřebuješ, Eleen?“

„Promiň, že tě ruším zrovna v tuhle dobu, ale nemáš trochu vody? Matce se přitížilo a otec je někde v hostinci,“ odpověděla mu. Při pomyšlení, že je otec nalitý v kořalce a nestará se doma o svou ženu, se zamračila. Její dlouhé černé vlasy se pohupovaly ve větru a ona se klepala zimou.

Etac se na ni usmál. „To víš, že mám, pojď dovnitř,“ řekl a pokynul rukou směrem do domu.

Eleena ho poslechla a po dovolení se napila z jeho čaje. Podal jí svou kazajku ze stojanu se slovy, že si ji může nechat. Zabalila se do ní a všimla si papíru. „Copak to sepisuješ?“ Zeptala se s podezíravým pohledem namířený na kalamář, který rozhodně nemá stát na talířích.

Vzal ho a vrátil zpátky do skříňky, papír zmuchlal a strčil do kapsy. „To tě nemusí zajímat,“ odbyl jí, „dej mi minutu, zkontroluji sestru a pomohu ti s tou vodou.“

Věděla, že to z něj jednou dostane, tak už se dále neptala. Pozorovala každý jeho krok s vážným zaujetím a obdivovala oddanou starost o rodinu.

Ze studny dostal dvě vědra a šel s Eleen k ní domů. Šli mlčky téměř přes půl města na druhou stranu chudiny. Okraje chudé, střed bohatý – vždy to bylo pravidlo Alarijských měst.

Jako poděkování mu věnovala úsměv a letmou pusu na tvář. Na ní bylo vidět, že si to užívá, ale Etac byl myšlenkami u úplně jiné dívky.

Doma ho mrzelo, že papír zmuchlal, ale jiný nemá, takže mu nezbude nic jiného, než vzkaz napsat na tento.

Na nohou byl první Leon, který se pokradmu dostal až do zahrady. Nečekal příliš dlouho a objevila se tam plavovláska, s jíž včera prohodil několik milých slov. V ruce opět svíral onen předmět a chtěl jí ho vrátit. Přerušila ho v půli věty. Se spěchem ho ujistila, že si medailonek – jak později zjistil, – může nechat. Také, že se těší na další setkání.

Jestli ovšem nějaké další bude, zamyslel se Leon a opařen zůstal sedět na místě. Sledoval dívku běžící pryč a jistým úžasem. Až odbytí zvonu ho probudilo z jiného světa. Vzpamatoval se a vrátil do komnaty dříve, než si toho někdo všiml.

„Dobré ráno!“ prohlásil, když se naoko vzbudil ve stejnou chvíli, jako jeho druhové. Na rozdíl od nich byl svěží a necítil se příliš unavený. Vysloužil si od nich bodavé pohledy a sem tam nějaké zamumlání.

Denger rychle vyrazil z místnosti. Zastavil se u vedlejších masivních dřevěných dveří a rozmýšlel, zda musí nebo by měl.

Nakonec ruku zvedl a třikrát přerušovaně zaklepal. Usoudil, že by měl zkontrolovat, jestli dívky něco nepotřebují. Sám ale věděl, že tam jde z jiného důvodu.

Ozvalo se tlumené dále a chlapec vešel. Co uviděl, pro něj bylo překvapením. Obě už byly připravené a očividně v dobré náladě.

„Ahoj Dengi, tak co, už jste všichni vzhůru?“ zeptala se Teresa. Byl značně zaskočený a bylo to na něm jasně vidět.

„N-no, my, jsme právě teď vstali,“ odpověděl.

„Jsi v pořádku?“

Jakoby se probral z transu. „Jo, jsem, ty?“

Teresa nakrčila obočí a překvapeně se usmála. „Jasně, neměla bych být?“

Jess se jen potajmu smála a Denger nechápal. Copak si z toho nic nepamatuje?

„Dobře, za pár minut se sejdeme na snídani a vyrazíme, dobře?“

Od obou si vysloužil přikývnutí. Za dveřmi strávil ještě nějakou chvilku a srovnával si myšlenky. Možná že je dobře, že si na nic nevzpomíná.

Snídaně byla bohatá, stoly přetékaly různými jídly a všechny mrzelo, že nemohou ochutnat vše. Athig seděl vedle krále a něco si šeptali. Byl oblečen do zdobené ovčí kazajky a ozbrojen mečem a štítem. Vak neměl příliš velký, ale určitě byl plný, vypadal, že brzy praskne.

Terese někdo poklepal na rameno, otočila se a spatřila chlapce, jak drží složený papír v ruce a smutně kouká na jídlo. Podle oblečení a neupravenosti poznala, že není z vyšších vrstev. Natáhla se a podala mu nějaké jídlo, on jí na oplátku dal vzkaz.

Na přední straně bylo napsáno její jméno téměř nečitelně, jak byl papír zmuchlaný. Rozevřela ho a chvíli luštila písmo, poté se začetla:

Drahá Tereso, ještě doteď přemýšlím o tom, co se stalo v zahradě, ale asi to tak muselo být. Byl jsem příliš zbrklý a nebral na tebe ohled. Snad mi to tedy odpustíš.

Vím, že se ten tvůj kamarád o tebe na vašich cestách postará, ale i tak tě žádám, buď opatrná a do mnohých bojů se nepřidávej. Uvolním se z vojska a najdu tě, poté budeš pod ochranou mého vlastního těla.

S láskou a požehnáním Etac.

Hleděla na papír. V hlavě jí probíhal zmatek, jako na trzích, když přivezou nové zboží.

Co se vlastně stalo? Jak jsem se dostala zpět? Proč jsem utekla? Vážně byl dobrý nápad, odejít z Ebutany? Napadalo jí několik dalších otázek, na které neměla odpověď. Byla rozhodnuta je ale zjistit.

Všimla si, že na ní hledí několik očí a jedny s velkou starostlivostí., nepodívala se však ani do jedněch. Složila papír a uložila ho do kapsy. Neměla šanci, jak mu odpovědět vzkazem, tak chlapci našeptala, co mu má vyřídit. Ten přikývl a s dalším jablkem odběhl.

„Jste si jistí, že máte vše, co potřebujete?“ zeptal se král ve dveřích.

Athig zakroutil hlavou. „Strýčku, vím, že je těžké nechat mě jít,“ ušklíbl se, „ ale stát se králem Menoru je můj osud, cítím to v kostech! A neměj strach, přijedu tě občas navštívit.“

„Ty pacholku jeden, ať už tu tedy nejste!“ Zasmál se a kývl na Dengera. Měl plnou důvěru v to, že se jeho synovci nic nestane.

Šli ulicemi chudiny, na přání Athiga. Odepnul od opasku svůj měšec a rozdával peníze. Každý, kdo se snažil sápat, byl odstrčen a nedostal nic.

Vpředu s Athigem šel Pror a Jess, v chumlu za nimi pak chlapci a Teresa s Dengerem několik kroků za nimi.

„Že sebou nechají takto zacházet,“ podivila se Teresa a mladík jdoucí po jejím boku přikývl.

„Bavil jsem se králem, v Menoru se prý schyluje k nějakému protestu, ale měšťané čekají, až král zemře. Čekají, jaký bude nástupce, pokud krutý, jako Gedard, protest bude. Ale kdyby se jím stal někdo s rozumným uvažováním, dali by mu šanci,“ řekl Denger a rozhlédl se.

Uviděl městské brány a opět ho naplnila nejistota. Jít Údolím králů s budoucím možným nástupcem je zaručeně jisté, že dojde na boj s barbary. A sám Athig není v boji příliš zdatný, pomyslel si.

Městská brána se za nimi zavřela. Půl dne by jim měla trvat cesta k údolí a zítřejší ráno už by měli být za ním. Noc kapitán naplánoval na okraji údolí, kde snad už barbaři nezaútočí.

Několik mil šli beze slova, ale na to nástupce není zvyklý, obvykle je upovídaný a jít mlčky takovou dlouhou dobu ho užírá. „To jako chcete mlčet až do Thorenny?“

Zaslechl uchechnutí a rychle se otočil. Zpozoroval Gladiho, jak mu škubou koutky. Netrvalo dlouho a propukl ve smích. „Co je na mé otázce vtipného?“

„Vsadili jsme se a já vyhrál. Říkal jsem, že nevydržíš jít zticha ani tři míle. A jak tak počítám, vyhrál jsem asi o sto dvacet kroků,“ řekl a zahuhňal se znovu.

„No výborně, tak komu jsem zkazil výhru?“ zeptal se a Denger zvedl ruku.

„Moje hranice byla mezi třetí a pátou mílí, ale nedivím se ti, už mi to ticho, taky trochu vadilo,“ odpověděl.

„Jo? A kdo říkal, abychom příliš nemluvili, že nás to bude unavovat?“ ozvalo se jedno z dvojčat.

„To jsem někdy říkal?“

Jelikož to dvojče šlo vedle Jess, bylo jasné, že to byl Pror. Leon se držel vzadu a žmoulala v ruce medailonek, který stále otevíral a zavíral.

„Tos tedy říkal. Hele brácho, co to máš?“ Všiml si ho.

„To má od tý holky, se kterou se včera otlapkával na slavnosti,“ prohodil Ren a všichni se začali smát. Všichni kromě Leona, který zvedl jedno obočí a zmateně se po ostatních rozhlížel.

„Otlapkával?“ prohodil.

„To bylo to nejlepší, co mě teď napadlo. Rozhodně, ale vypadala, že jí nejsi lhostejný. To ti dala?“ zeptal se Ren a hlavou pokynul k jeho rukám.

Leon přikývl, ale medailonek schoval do kapsy.

„No, víte, že on není jediný, co něco dostal?“ řekl znenadání Denger a otočil se na Teresu.

Vteřinu na to zjistil, že je sám proti sobě. Měl by být milý, aby nakonec nedala přednost tomu zoufalci a né se jí smát. Proto si zasloužil ten pohled.

„A co to je?“ zeptala se Jess, která se odpojila od Prora a přidala se ke skupině za ní. Ten se na okamžik zasnil a pak si všiml, že vedle něj není.

„Hele, taky to chci vědět.“

„Tak musím říct, že to ticho bylo možná příjemnější,“ šeptla Teresa a zkontrolovala kapsu, jestli tam vzkaz je. „Navíc, je to od Etaca, který nám jen přeje dobrou cestu,“ zalhala.

KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ

Obloha byla čistě modrá a slunce velmi nízko, žádné mraky nestínily, a tak horko všechny vysilovalo. Dlouhou dobu nespadla ani kapka deště, zeleň to cítila a pomalou zežloutla.

Těžké kroky skupiny dusaly v suché hlíně a povolovaly půdu, která se snášela z prudkého kopce. Nikdo z nich si ale jejího sesuvu nevšiml. Zastavili se na kraji klikaté cesty, která vedla do Údolí králů.

Výhled uchvacoval svou krásou. Středem protéká říčka, která udržuje údolí zelené a živé. Bylo možné na druhé straně zpozorovat vodopády měřící více jak dvě sta kroků a odrážející se kapky tvořily duhu. Lesy se rozprostíraly po stranách a kvetly. Barevná souhra, bílé, zelené, žluté, modré a červené všem připomínalo roční období. Alarijská léta jsou dlouhá, parná, suchá a podle všech místních i velmi otravná.

Půda se začala sesouvat a bortit se jim pod nohama. Minutu nikdo nechápal co se děje a stáli zmatení na místě. Charlie s Pechym a Marisem stihli uskočit a dostali se na pevnou zem. Statný gladiátor se ještě natáhl a zachytil něčí kazajku. Byla Prorova, ten se s pomocí kluků pak dostal nahoru k nim.

Ostatním bylo jasné, že skončí pod nánosem hlíny. Důležité je ochránit co největší část těla, tak se instinktivně skrčili. Sesun byl rychlý a čtyři chlapci sledovali své přátele, jak se ztrácejí v oblaku prachu několik desítek kroků pod nimi. Občas se ozvalo křiknutí nebo zakašlání. Štvalo se, že jsou bezmocní.

Valení skončilo po pár minutách a rozneslo se hrobové ticho. Oblak postupně zmizel a chlapcům se naskytl obraz sesunuté suché hlíny.

„Héj!“ zakřičel Pechy, ale nic se neozvalo.

„Jdeme dolů, musíme je vyhrabat!“ řekl Charlie a oni přikývli.

Seběhli kopec, odhodili vaky, zbraně štíty, aby je netížili a začali prohrabovat hlínu. Při každém hrábnutí se zvedl prach a lezl jim do očí. Pomalu se přesouvali výš a výš.

Vedle Marise se objevil Ledník a omylem ho vylekal. Když však opět uklidnil tlukot svého srdce, pomohl mu vylézt. Ledník kousek poodešel, nadýchal se čerstvého vzduchu a vrátil se k nim, aby mohl pomoci.

„Mám Rena!“ zavolal Pror, „Je v pořádku! Našli jste ještě někoho?“

Ledník se nadechl. „Já jsem venku a asi jsem našel Leona.“

Prorovi se ulevilo, že je jeho bratr naživu a hrabal dál. Dostával se v kopci stále výš a síly už ho, stejně jako ostatní, opouštěly.

Vedle něj z hlíny trčela ruka, když si jí všiml, popadl ji a začal tahat. S Dengerovou výškou ho z hlíny dostával značnou dobu.

Ten popadl dech a začal hrabat tam, odkud byl vysvobozen. Starší z dvojčat nechápavě hledělo.

„Je tam někde Teresa, myslím, že jsem spadl někam blízko ní.“ Vysvětlil a dál odhazoval zeminu. Pror se k němu hned přidal.

„Mám Gladiho!“ zavolal Charlie a vytáhl chlapce, který svíral svůj vak a dýchal z něj poslední zbytky vzduchu. Byl už přidušený a zmatený.  Vzal ho do náruče a položil pod kopec.

Klukům se podařilo najít a vytáhnout Teresu, která byla omráčená, tak ji položili vedle Gladiho. Rozhlédli se po zřícené půdě a vyběhli k místu, kde ještě nikdo nehrabal. Po několika minutách narazili na vak a podle toho, jak byl nacpaný, poznali, že našli Athiga. Museli ho vytáhnout nohama napřed, protože měl vak omotaný okolo levého lýtka. Ten také nebyl při smyslech.

Všichni sestoupili z nánosu a znaveně se postavili ke třem v bezvědomí.

„Chybí někdo?“ zeptal se Pechy.

Pror se rozhlédl. „To si piš, že chybí! Jess!“ zakřičel, ale žádná odpověď nepřišla. Vyběhl znovu na hromadu a začal zběsile hrabat na všech možných místech. „Na co čekáte?“ zavolal na skupinu pod ním.

„Už jsme prohledali každý kousek, kdyby se snažila dostat na povrch, našli bychom ji. Bojím se, že už stejně nebude mít šanci,“ pronesl Denger s notnou dávkou smutku a zklamání v hlase.

„Podařilo se nám najít všechny, pomohl jsem ti vytáhnout Teresu a ty mi teď chceš říct, že nebudeme hledat Jess?“ zakřičel zoufale Pror a pokračoval.

Denger se otočil na dívku, za kterou by dal život a pocítil to, co teď tíží jeho přítele. Nemůžou tu ale ztrácet čas, Gedard může každým dnem zemřít.

„Podívej se na ty poslední tři, které jsme vytáhli, žijí. Když Jess najdeš, je už vcelku nepravděpodobné, že bude naživu,“ zavolal na Prora.

Ten seběhl z hromady. „Zaslouží si ale pohřeb, jako každý jiný lukostřelec, nemyslíš?“

„Na to nemáme čas,“ zašeptal kapitán.

Pror se napřáhl a jeho pěst se zastavila až o mladíkovu tvář. „Tak jděte, zůstanu tady, dokud ji nenajdu!“

Denger si promnul tvář a nešťastně přikývl. Nenapadala ho další slova, kterými by mohl lukostřelce přesvědčit, aby pokračoval s nimi.

„Nechci vám do té hádky vstupovat,“ zašeptal opatrně Maris, „ale támhle se ta půda bortí znovu!“

Pohledy přítomných se stočily směrem, kterým Maris ukazoval. Další hlína se sesula za středu kopce. Pror k místu hned vyrazil a shrnovat zeminu z místa prohlubně.

„Vypadni odtamtud, zasype tě to taky!“ zavolal na něj kapitán.

„Je tady! Vím to!“ zakřičel nazpět, ale bral to spíše jako jistotu pro sebe.

Při hrabání se ponořil do svých myšlenek, aby přebil únavu. Věděl, že Jess miluje. Líbilo se mu na ní všechno. Jak vypadá, jak se usmívá, jak pozná jeho pocity dřív, než je on sám vysloví. Jen ona se dokázala obrnit proti jeho špatným náladám a uměla ho z nich svými slůvky dostat. Miloval její bezstarostnost a touhu po dobrodružství. Jak rád by jí teď držel, vyměnil si s ní její místo, jen aby ona žila.

Z jeho myšlení ho vytrhlo bodavé zakřičení.  Hrabal dál, i když ho hlasy jeho přátel volaly. Hroutila se další část srázu a valila se na něj. Nemohl ji opustit, prostě nemohl! Rukou hrábl, co nejhlouběji mohl a ucítil si! Chytil tu ruku a pevně se držel.

Nával půdy se do něj opřel plnou silou a jen díky držení zůstal na místě. Na holých pažích mu kamínky vytvářely krvavé šrámy, ale on necítil žádnou bolest.

Tma, prach a několik desítek kilo hlíny mu bránilo v dýchání a pohybu. Poté uslyšel tlumené hlasy svých druhů a věděl, že pro něj přišli. Závan vzduchu, který se mu nahrnul do plic, mu připomněl, že ji drží.

„Našel jsem ji, našel,“ hlesl a nepouštěl se.

„Vytáhneme vás oba!“ řekl Charlie a zabral. Pror byl uvolněn. Chlapci začali hrabat a Charlie vytáhl Jessino bezvládné tělo.

Pod kopcem vzali i ostatní. „Musíme se dostat někam, kde se o ně budeme moci postarat. Sejdeme k řece, Ledník připraví nějaké jídlo a když bude nutné, utáboříme se,“ řekl kapitán.

Najít dobré místo u řeky nebyl příliš velký problém. Pechy se postaral o oheň a Ledník začal připravovat jídlo. Naplánoval polévku z kuřete, které dostal na hradě a k tomu pečivo.

Gladi se probral jen několik chvil poté, co se dostal na vzduch a nic mu nebránilo v dýchání. Charlie mu musel vysvětlit, co se stalo.

Pror s Dengerem položili dívky do trávy a Maris se začal starat.  U Teresy se dalo očekávat, že se také brzy probere, proto nebyl Denger tak neklidný, jako Pror sedící vedle něj.

Ten byl rád, že jí našel a že je vůbec naživu, jeho neklid ale spočíval v tom těžkém dýchání, které na ní pozoroval.

„Zůstaneme tady, ani jedna z nich není schopna další chůze,“ zašeptal Pror. Viděl, že kapitán jen bezeslovně přikývl.

Ledník se rozhodl po okolí rozložit několik ok, aby nalovil nějaké zajíce. Postavili jednoduchý přístřešek, kdyby případně začalo pršet. Začalo se stmívat, Ren s Leonem byli odpočatí a nudili se, vydali se tedy na lov. Maris trénoval a zkoušel nová kouzla u řeky, při kterých ho pozoroval Gladi a vyráběl si bombičky do zásoby.

Pechy se staral o oheň a sem tam vyzkoušel taky nějaké nové kouzlo. Charlie si našel strom a trénoval, netrvalo dlouho a pokácel ho. Zamaskoval kmen a strom odtáhl dál do lesa.

Denger se natáhl a trochu si zdříml. Pror seděl u Jess a přál si, aby se probrala co nejdříve. V ruce třímal šíp a neustále ho obracel. Opřel se o sloup, který podpíral střechu a poddával se únavě. Vzal její ruku do své a usnul.

„Vstávejte!“ zašeptal Athig. Probudilo ho podezřelé ticho. Ustalo šumění lesů, stejně jako se uklidnil vítr. Oheň vyhasl a z dříví nevycházel ani dým. Řeka byla tak tichá, že nebylo téměř poznat, jak jsou od ní daleko. To vždy znamenalo špatné znamení.

„Co se děje?“ zeptal se kapitán.

Athig fse k němu otočil, překvapen, že ho vůbec někdo slyšel. „Myslím, že sem jdou barbaři. Měli bychom se odsud rychle dostat.“ Jeho hlas byl téměř neslyšitelný.

„Dobře, probuď ostatní! Musíme taky vymyslet, co s holkama, nejsem si jistý, jestli se proberou,“ řekl Denger a šťouch do Prora.

Ten se zakymácel a převalil na bok, což ho vzbudilo. „Co je?“

„Je nutný, abychom je vzbudili, takže se snaž, a né že při tom naděláš rámus.“

„Co se děje?“ zeptal se zmatený lukostřelec a promnul si oči, aby si zvykl na tmu.

„Copak sis nevšiml? Je tu hrobový ticho. Athig si myslí, že sem míří barbaři, a já tomu začínám věřit, tak makej!“ pobídl ho.

Pror přikývl a začal s Jess, i když nerad, pořádně třást. Sklonil hlavu k jejímu uchu a šeptal její jméno. V této blízkosti, to pro ni bylo hlasité, pro ostatní téměř neslyšitelné.

„Mám okolo rozmístit nějaké bomby? Nebo pasti?“ zeptal se čerstvě probuzený Gladi.

Kapitán zavrtěl hlavou. „Spíš dej dohromady věci a připrav je každému k jeho vaku, ať je pak můžeme jen popadnout a zmizet.“

„Dobře.“

„Marisi?“ zašeptal Denger, ale oslovený se neozval.

„Ještě se nevzbudil,“ odpověděl mu Pechy.

Denger protočil oči v sloup. „A čekáš tedy na co? Až se mu bude chtít? Vzbuď ho! Hned!“

Pechy se jen škodolibě usmál a luskl prsty. Maris sebou škubl a probudil se s pískavým výkřikem.

„Ticho!“

„Co je?“ zeptal se vyděšený Maris a přivalil se k Dengerovi, který se marně snažil probudit Teresu.

„Zkus je obě probudit vodou. Nemůžeme je tady nechat a nemůžeme utíkat s nimi na rameni, musí jít prostě po svých!“ řekl, i přesto že by je nejradši nechal ještě odpočívat.

Marise ovšem nenapadlo nic lepšího než vytvořit vodní kouli a pustit je na ně.

„Chceš je utopit?“ vyštěkl na něj kapitán, ale možná byla jeho reakce ukvapená.

Teresa se hbitě zvedla pomocí rukou a vytřeštila oči. „Proč si na mě sakra-“ zaječela, ale než stihla doříct větu, Denger ji přiložil ruku na pusu a svalil se na ní. Očima dal najevo ať je zticha a ona přikývla. „pustil tu vodu?“ zašeptala zbytek.

Maris jen ukázal na Dengera. „Na dlouhý vyprávění. Bude na to čas později. Jak se cítíš?“

„Poměrně vyspalá, trochu se mi motá hlava a kručí mi v břiše. Co se stalo a co se děje?“ zeptala se zmateně.

„Jak jsem řekl, povím ti to později. Připrav se na běh, míří sem barbaři. Protáhni se a vem si své věci. Gladi je srovnal.“

Teresa přikývla a vyšla z přístřešku.

„Tak co, už si ji vzbudil?“ vrátil se kapitán k Prorovi.

Ten zavrtěl hlavou a dál vrtěl s jejím tělem.

„Mám způsob, ajk ji probudit, tak ustup,“ řekl Denger. Maris přiběhl a probudil Jess stejným způsobem, jako Teresu. Její reakce byla pomalejší.

„No?“ Otevřela pomalu oči a uviděla zubícího se Prora, jak téměř brečí štěstím.

„Jsem tak rád, že jsi vzhůru,“ pronesl a nespustil z ní oči.

Denger ho chápal, ale taky věděl, co je čeká, pokud nezmizí. „Jo super, taky jsem rád, city si ale vyznávejte, až budeme pryč!“ řekl.

Prorovi svitlo. „Má pravdu, musíme sebou hnout, když budeš potřebovat, pomůžu ti, ale budeš schopná běžet?“

Jess se protáhla a rozhlédla se kolem sebe. „Asi jo.“

Po pár minutách už stáli připravení shodit přístřešek. Mraky zastínily měsíc a otřes země byl znatelný.

„Kašleme na bourání. Jdeme!“ zavelel kapitán a skupina se rozeběhla směrem k lesu, kde mají největší šanci se jim ztratit z dohledu.